iPUNK.cz/BLOG

Wippliho desetiletka

Sobota, 9. Leden 2010 – 10:10 | wippli

Začínáme znovu od nuly. Alespoň, co se kalendáře týče. Letopočet s devítkou na konci je za námi, a tak je na čase vzít si poslední desetiletí do parády a malinko ho zhodnotit. Nechme teď negativní věci stranou. V následujících řádcích jsem okomentoval 10 desek, které vyšly v období let 2000-2009, a které já osobně považuji za vůbec to nelepší, co poslední dekáda přinesla. Bylo by zbytečné je nějakým způsobem řadit od nejlepší po nejhorší, protože každá mě ovlivnila jiným způsobem, mám na ni jiné vzpomínky a kvalita všech je neoddiskutovatelná. Proto je řazení abecední.

Broadcast to the World (2006) – Zebrahead

„Když v roce 2004, po jednom z mnoha japonských turné, opustil kapelu zpěvák Justin Mauriello myslel jsem si, že časům starých dobrých Zebrahead za doby ‘Playmate of the Year’ odzvonilo. Jeho místo zaujal sympaťák Matty Lewis, a právě s jeho příchodem jako by rapcoreový outfit dostal novou šťávu. Svižný rockový sound opřený především o umění hlavního kytaristy Grega Bergdorfa vyšperkovaný „průpovídkami“ nejlepšího íránského rappera všech dob a mezi ně jako tmelící směs zbrusu nový vokál bývalého člena provinční bandy Jank 1000. Vražedná kombinace, kterou máme možnost stále častěji slyšet i na našem území. Nenechte si ujít, vážně.“

Let Go (2002) - Avril Lavigne

„Když jsem poprvé slyšel v českých rádiích singl Complicated, nijak mě nezaujal. Jenže opakování matka moudrosti a zvyk železnou košilí jest. Po desátém poslechu jsem mu přišel na chuť, po dvacátém se pak z něho stala hymna mého dospívání. Jo a z Avril hlavní hrdinka mých pubertálních snů (jo, tak to prostě bylo). Mou jedinou snahou v následujících měsících prostě bylo stát se Sk8er Boiem. Album, ke kterému se stále rád vracím. I když už mi po stránce textů tolik neřekne, pořád si na něm to svoje najdu. Pokud bych měl vypíchnout placku, která na mě měla největší dopad, bude to právě album ‚Let Go‘.“

Move Along (2005) – The All American Rejects

„Staří dobří Rejecti. Po debutové eponymní desce na ‚Move Along‘ opět potvrdili, jaký že potenciál tahle skvadra má. Moderní sound, kde si své místo našly jak smyčce tak klavír, byl jen v samotných Spojených státech oceněn platinovou deskou, a to hned dvakrát (2mil. prodaných nosičů). ‚Sdružení za americké psance‘, jak tuhle kapelu osobně nazývám, dali albu nádech odhodlání, přidali cajdák, který je dodnes u mě top a ve výsledku v mnohém předčili svou budoucí tvorbu.“

Ocean Avenue (2003) – Yellowcard

„Poslouchat ty tuny stejně znějících formací a najednou slyšet Yellowcard ve své nejlepší formě, to je jako přejít z Motelu 6 do MGM. A přitom je to vlastně jen pár kroků. Přestup k major labelu těmhle chlapíkům vyšel (na rozdíl od jiných) na výbornou a oni nahráli desku, která je inspirací pro mnohé dnešní interprety. „Óda na Jacksonville“ jak nazval bývalý kytarista Ben Harper stejnojmenný singl Ocean Avenue, je už po mnoho let tou nejhranější skladbou v mém přehrávači. Smekám nad uměním Seana Mackina a uznale pokyvuji - na Ocean Avenue je moc krásně.“

Page Avenue (2003) – Story of the Year

„Prvotina jako řemen, kterou si ale pánové ze SOTY solidně zavařili. Na nic totiž nečekali a všechny trumfy nám naservírovali hned na začátku své úspěšné pouti hudebními houštinami. Dokázali, jak neúprosně a zároveň melodicky dokáží působit. Jakou hloubku mají jejich texty, které jednoho mohou frustrovat, druhému vlít do žil řádnou dávku optimismu. Už samotná deska ‚Page Avenue‘ dělá ze Story of the Year něco víc, než jen další rockovou skvadru s hvězdami a pruhy. Mnohem pozoruhodnější je ale fakt, že tuhle výjimečnost si uchovali s každým dalším albem, ať už šlo o ‚In the Wake of Determination‘ nebo ‘The Black Swan‘. Jen houšť, a klidně i ty větší kapky!“

Rise or Die Trying (2007) – Four Year Strong

„Tendence posledních let velí: ‚Pokud chcete mít moderní sound, tak tam prostě tu špetku elektra hodit musíte.‘ Jsou desítky, možná stovky kapel, které se tohoto receptu drží. Většina z nich samozřejmě nikdy nepřekročí svůj stín. Pak je tu ale kapela, která z něho vystoupila hned díky své první oficiální studiové nahrávce. ‚Rise or Die Trying‘ je zářným příkladem toho jak udělat hardcoreový sound mnohem veselejším, hravějším. Pokus o smíchání zdánlivě dvou neslučitelných žánrů vyšel chlapcům z Worcesteru (rozumějte město) na výbornou a jejich vystoupení v pražském Roxy na podzim loňského roku bylo něco, co bych mohl zažívat znovu a znovu.”

Start Something (2004) – Lostprophets

„Velšští rockoví vládcové si teda s poslední studiovkou dávají pěkně na čas. V roce 2004 ale nahráli desku, kde se to hity jen hemžilo. Šest rádiových singlů je toho důkazem. Poměrně těžká, na druhou stranu ohromně melodická nálož, kde hlavním atentátníkem je zpěvák Ian Watkins, dokáže i dnes oslovit široké spektrum posluchačstva. Jemnější pasáže a agresivní metalové rify - to vše prostoupeno texty silně emotivními - působí v některých fázích až megalomansky.“

Still Not Getting Any (2004) – Simple Plan

„Právě jsem si ve sluchátkách doposlechl poslední set Bennyho Benassiho, když přišel do třídy spolužák (jo Maxíku, byl jsi to ty) a z mobilu mu začal vyhrávat neuvěřitelně chytlavý song s jehož celkovou náladou jsem se okamžitě ztotožnil. A někde tady se to zlomilo. S jistotou mohu říci, že právě singl Welcome to My Life mě přivedl k muzice, kterou v současné době žiju. Popově laděné album, které je jednoznačně tím nejlepším, co doposud tihle frankofoní Kanaďané vytvořili, dává v mnohém nahlédnout do receptu na mainstreamový úspěch á la Blink-182. Ten recept byl dobrý, víte to vy, já, Blink a konečně taky Simple Plan.“

Take Off Your Pants and Jacket (2001) - Blink 182

„Bylo nebylo. To byli takhle jednou tři…a zbytek znáte. Kultovní album, díky kterému dnes máme možnost slýchat kapely typu All Time Low a jim podobné. Hudební svět z jeho kvalit čerpá dodnes. Odkaz budoucím generacím jehož hlavními ingrediencemi je melodická jednoduchost a snaha co nejvíce se prostřednictvím textů přiblížit obyčejnému posluchači. Nezapomeňme ani na skvělou práci producenta Jerryho Finna - budiž mu země lehká – který neodmyslitelně patřil k dobám největší slávy kalifornské trojky, stejně jako celého punk-rocku let 90. a začátku tisíciletí.“

The Poison (2005) – Bullet for My Valentine

„Bullet for My Valentine je nejlepší kytarovka současnosti. O tom není pochyb. Pokud někdo vyrazí do světa s takovýmhle debutem, má k hvězdné kariéře našlápnuto více než zdárně. Přesně tak, jak se to povedlo téhle velšské partě. Texty plné emocí, úžasná kytarová sóla, nad kterými se padesát minut tají dech. Možná jediné album, které si těch plných deset recenzentských bodů zaslouží. A že bylo The Poison ve finále díky pěti stům tisícům prodaných nosičů pozlaceno? Spíše samozřejmost.“