Noví Blink-182: méně ega, více pokory a respektu

Redakce, 2.2.2011, 23:05

blink182-wall1_2010.jpg Blink-182 momentálně pracují na desce, která bude jejich dalším výtvorem po téměř 8 letech a zároveň jedním z nejočekávanějších alb roku 2011. Když se časopis Kerrang! dostal na návštěvu do jejich studia v Los Angeles zjistil, že Mark Hoppus, Tom DeLonge a Travis Barker jsou možná starší a vyzrálejší, ale pořád jsou to ti samí Blink, které znáte a milujete…

V uličce za nahrávacím studiem v Hollywoodu, kde Blink-182 vyrábí jejich nové album, je bezpečnostní kamera. Většinu času je to, co zachytí, naprosto běžné. Ale ne vždy. Občas se na obrazovce ve studiu A objeví perly – obrázky drogové razie, feáků píchajících si heroin, párů oddávajících se neřestem na zadních sedadlech aut. Podobné příběhy na jedné straně, na straně druhé továrna na sny, tohle je skutečný Hollywood – drsný, nepopsatelný a nepředvídatelný se žádnou zárukou šastného konce.

Kdyby se tak rozhodli, mohli mít Blink-182 patový konec jejich kariéry. Režisér jejich rockového dokumentu Blinkumentary by o tom mohl povídat. Tom DeLonge, Mark Hoppus a Travis Barker se rozhodli zmapovat jejich nedávnou historii a večer 29. srpna 2010 se zdá jako perfektní zakončení jejich projektu. Tom DeLonge totiž právě odchází na konci jejich vystoupení z pódia na Reading festivalu, který byl podle jeho slov emotivním bordelem – zábavným, pokorným, pyšným a úžasným. Před pěti lety odešel od kapely, kterou založil na střední škole. Teď hrají Blink-182 na největším koncertě jejich kariéry pro 100 000 lidí. Před pěti lety se otočil zády k jeho nejlepším kamarádům, teď se společně objímají a slzy a úsměv na jejich tvářích oslavují neskutečný a triumfální návrat. Poprvé v životě nevěděl Tom DeLonge co říct. Obrazovka zčerná a naběhnou titulky. Žádné oko v místnosti nezůstane suché.

Až na to, že příběh Blink-182 tady nekončí. Místo toho odstartovali v září minulého roku novou kapitolu, když začali pracovat na šesté desce. Se vší úctou, tímto krokem se trio vydalo do neznáma. I přes obrovské příjmy z koncertů se žádná ikonická kapela, která se v poslední době vrátila – Rage Against The Machine, Faith No More, Pixies, Sex Pistols, nerozhodla nahrát nový materiál. Pravděpodobně pro to, aby neposkvrnila jejich odkaz. I přesto však sebevědomý Tom DeLonge o Blink-182 nepochybuje.

„My tady nenahráváme jen tak nějaký písničky. Snažíme se udělat mistrovský dílo,“ stojí si za svým. Blink-182 momentálně ještě nejsou ve fázi, kdy by mohli zahrát něco nového, protože žádná z 12 písniček, které zatím pro nové album vybrali, není zatím hotová. Když magazín Kerrang! vkročil do jejich studia, byl přivítán hlukem, který provází každé jejich úspěšné sezení, zvukem smíchu Toma DeLonga a Marka Hoppuse, když bouřlivě pózují fotografům. „Přestaň mi sahat na péro!“ křičí v jedné chvíli Hoppus. „Já na něho nešahal,“ protestuje rozhořčeně DeLonge. „Jen jsem ho poškrábal na špičce…“

Travis Barker je trochu tišší, méně hravý, ale úsměv, který má na tváři, když se dívá na své kamarády, mluví za všechno. „Tom a Mark za mnou přišli do mého domu pár týdnů po tom, co mě pustili po nehodě z nemocnice,“ říká tiše, „a hned potom to byli vtípky o penisech. Bylo to, jakoby se rozzářila žárovka, tyhle vtipy nikdy předtím nebyly tak vtipný.“

Mark Hoppus a Travis Barker koupili studio v Los Angeles na Laurel Canyon Drive před pěti lety. S plno Barkerovými hračkami, které se povalují u vstupu, má studio uvolňující a domácí atmosféru. I když, moc domovů nemá ve výbavě obrázek Elvise Presleyho hrajícího si s hračkou útočné pušky M16. Taky tady najdete hromadu DVD od Sopranos až po ukolébavky, obrovskou televizi, na stěnách plakáty Famous Stars & Straps a všude kolem bicí. Osm z nich plně připravených, ostatní jsou pak naskládány od podlahy až ke stropu. Jednotliví členové kapely jsou dnes vyzpovídáni jednotlivě. Hoppus s DeLongem si ještě formálně potřesou rukama, s Barkerem si přiuknou pěstí.

Každý z nich si ještě před rozhovorem položí na skleněný stolek několik lahví minerální vody, a když si sednou na šedý gauč v uvítací místnosti, začnou všichni z nich při popisu alba používat slova jako „progresivní“, „moderní“, „rychlý“ a „dynamický“. „Kdybych byl fanoušek Blink a mohl se podívat sám na sebe do budoucnosti a slyšel bych, na čem v roce 2010 pracuju, byl bych nadšený,“ říká Barker.

Jedno slovo, které se teď objevuje nejčastěji, je slovo „respekt“. „Všichni jsme se naučili, jak respektovat ostatní,“ říká Hoppus, když se baví o tom, v čem se liší Blink-182 v roce 2011 od těch Blink z roku 2005. „Respektujeme se navzájem a to jeď ta nejdůležitější věc,“ říká DeLonge nezávisle na ostatních. Ironií je, že když se jejich přátelství v roce 2008 obnovilo, bylo to kvůli hrůzostrašné letecké nehodě, při které málem Barker přišel o život, a následky této nehody jim ukázaly, jak se navzájem respektovat a v podstatě vyústily v návrat ještě dříve, než se tak stalo.

„Všechno bylo tak svěží a nový, bylo to jako bychom byli všichni shromáždění kolem nějakýho vzácnýho plamene, který jsme se snažili chránit,“ vysvětluje Hoppus. „Všichni jsme se navzájem tak respektovali, že jsme kolem sebe chodili jako po skořápkách a to všechno bylo fakt krásný. Ale naštěstí jsme si uvědomili, že musíme být zase skutečná kapela předtím, než budeme nahrávat. Teď cítím, že se všichni zase v našem přátelství cítíme dostatečně pohodlně nejenom na to, abychom byli schopni se navzájem podporovat, ale taky na to, abychom si mohli říct: ‘Hej, tenhle nápad je skvělý, ale co kdybychom to udělali takhle?‘ a necítili jsme při tom to, že někomu ubližujeme. Tenhle obrat pro nás byl důležitý.“

Nahrávání šesté desky Blink-182 je progresivní a hodně neortodoxní. Není tady žádný producent, který by na celý proces dohlížel. Dvorní producent Blink Jerry Finn náhle odešel v srpnu 2008 a místo něj má každý z kapely svého vlastního zvukového inženýra. Používají se zároveň dvě studia a skladby přeskakují z tohoto studia do DeLongova studia v San Diegu. A co je nejvíce neobvyklé je to, že se všichni tři málo kdy sejdou ve studiu najednou. Jednou týdně se všichni sejdou, aby si vyměnili své nápady, a pak se zase vrátí ke své práci individuálně.

Samozřejmě tyto kroky mají logické důvody. Všichni 3 mají rodiny a plno dalších povinností mimo tuto kapelu. Hoppus musí být každý týden v New Yorku, aby mohl točit svůj pořad A Differenst Spin, který vysílá kabelová televize Fuse každý čtvrtek. DeLonge se chystá na vydání nového alba a filmu Angels & Airwaves. Barker momentálně pracuje na dvou dalších albech zároveň – jeho sólové desce „Give The Drummer Some“, která má vyjít už tento měsíc, a také na novém albu Transplants. Navíc ještě pomáhá jeho kamarádovi rapperovi Young Jeezymu na jeho čtvrtém albu. Bubeník momentálně pracuje 20 hodin denně a upřímně, vypadá roztřepeně. Všechny tyto aktivity navíc samozřejmě vedou k cynické otázce, kolik šávy jim ještě zbývá na znovuzrozené Blink-182. Ale když se na tohle zeptáte, DeLonge vypadá opravdu zděšeně.

„Prosím vás neberte to takhle,“ prská s vyděšenýma očima. „Nemůžete brát něco takového v tomhle kontextu, to nemůžete. Když se celá kapela sejde v jedný místnosti a jamuje, je mezi námi napětí, který je jiný a zvláštní. Upřímně, potřebujeme týhle energie trochu více, ale s naším programem je to těžký. Nahrávání desky zahrnuje hodně zdlouhavý práce a nástroje a pomůcky jsou dneska jiný. Nemá to nic společnýho s tím, že jsme málo spolu, je to jen více efektivní cesta naší práce.“

„Nejlepší věci vznikají, když jsme všichni v jednom pokoji a střílíme naše nápady,“ přiznává Hoppus, „ale tenhle proces je skvělý, protože to dává každýmu z nás prostor na prozkoumání svých vlastních nápadů bez těch dalších dvou lidí, kteří by jinak seděli v místnosti a ukazovali palce nahoru. Předtím to fungovalo tak, že když jsem měl nějaký nápad, zahrál jsem ho Tomovi na akustickou kytaru přes telefon, pak jsme se zamkli v místnosti a napsali to, ale teď si můžeme posílat navzájem do studií soubory a pracovat individuálně. Když jsme hrávali v Tomově garáži, nebyla tohle cesta, kterou jsme předpokládali, že bude naše kapela fungovat, ale teď to funguje. Ubírá to strašně moc stresu z celkovýho procesu. Jsme rádi za to, že máme tenhle luxus.“

Na nové desce Blink-182 nebudou písničky, které by se nějakým způsobem zabývaly rozpadem kapely či jejím návratem na scénu. Mark Hoppus napsal texty, které se zabývají špatnou komunikací a malou důvěrou. Zároveň řeší témata odcizení a zmatenosti, ale (Hoppus) přísahá, že nic z toho nesouvisí s tím, čím si kapela prošla. Ani Tom DeLonge nechce hodnotit minulost Blink.

„Jedna věc je, když vezmete kytaru a uděláte písničku o nějakým konkrétním pocitu,“ prohlašuje, „ale něco jinýho je babrat se ve sračkách.“

Mezi těma dvěma už v dnešní době nejsou žádné rozbroje a minulostí se nezabývají, oba chtějí jít dál. Když jsme chtěli, aby popsali své pocity z minulosti, kdy se jejich přátelství rozpadlo, DeLonge mluvil pomalu, pečlivě volil slova a každá slabika, co z něj vyšla, byla myšlena vážně.

„Kapely jsou fakt divný stvoření,“ opatrně říká. „Pokud jste opravdu v rockové kapele, pak každý je individuum, který pochází z divnýho prostředí, divný rodiny, měl divný dětství a prostě musíte být individualista a něco ze sebe vypouštět. A když se dáte dohromady s podobně dementníma týpkama, jste přátelé, taková rodina, jaké jsi kmen. Potom vyrostete, jste dospělí, se vším co k tomu patří. A vy máte to svoje malý království, které si žádá investice a péči a to je vᚠživot. Takže když se to rozpadne… no, když se kapela rozpadne, není to stejný, jako když vás vykopnou z práce ve fast foodu. A tak teď, když jsme zase spolu, si toho vážíme. Není tam nějaký ego, není tam pýcha, nic už nejde takovou cestou.“

První, čeho si teď všimnete na první pohled, když jste ve společnosti Blink-182, je, jak moc si všichni váží této kapely. Kdysi dávno, kdy se všem točila hlava z úspěchu a slávy, bylo okolo kapely mnohem více sraček, než si mnozí dokázali či chtěli připustit. V létě roku 2002, kdy Blink byli jedním z headlinerů na Pop Disaster Tour v USA společně s Green Day, jsem dělal rozhovor s DeLongem a Barkerem o jejich vedlejším projektu Box Car Racer a ptal jsem se, proč potřebují další prostor pro svoji kreativitu, proč prostě všechny ty vlivy, které jsou na první desce jejich nové kapely, nevyužijí v Blink-182. Jejich odpovědi byly trochu samolibé a trochu sebestředné: Fanoušci Blink by nebyli schopní zkousnout takové experimenty, ostrý zvuk. Proč riskovat, recept na Blink funguje, proč se vysrat na dobrou věc? V samé podstatě to byla odpověď vyjadřující absenci základního respektu k fanouškům. Tyto dny jsou pryč. Teď tu je mnohem milejší, více pokornější a skromnější kapela. Trvají na tom, že album číslo šest se tvoří bez jakýchkoli omezení, zákazů a příkazů.

„Musíme být schopní si myslet, že Blink-182 můžou dokázat cokoliv,“ říká Mark Hoppus. „Nechceme sami sebe zaškatulkovat. Nová deska Blink-182 má mnohem širší záběr, než cokoliv kapela udělala před tím. Roste to z naší poslední desky, ale zároveň se to vrací ke starším deskám a jejich odkazům, se kterými se propojuje. Je to naše nejucelenější album.“

„Každej z nás chce udělat hodně moderní desku,“ přidává DeLonge. „Všichni jsme vyrostli na punk-rocku, to je jasný, ale Travis žije ve světe hip-hopu, drum’n’bassu a elektroniky, Mark má zase svůj indie rock – on neustále mluví o těch neuvěřitelných, podivných umělcích, o kterých jsem nikdy neslyšel – a já mám ten svůj klasický stadiónový rock a čerpám z velkých kapel ze 70. a 80. let. A když tohle všechno spojíte, je to hodně unikátní. Jsme jediná kapela, která dělá takový věci. Když z toho všeho vezmete to nejlepší, jak jsme to udělali my, a dáte to dohromady pod hlavičkou Blink, je to jako by bylo možný úplně všechno na světě.“

„A víte co?“ ptá se Hoppus. „Když jedu domů ze studia, kde jsme ten den udělali skutečnou písničku z jednoho obyčejnýho nápadu jednoho z nás, je to pořád jeden z nejlepších momentů na světě. Je to svým způsobem stejně vzrušující, jako když jsme udělali naši první společnou písničku. Je to ten nejlepší pocit, absolutně nezničitelný.“

Čas běží a na Blink čeká spousta lidí. Tom DeLonge se vrací do San Diega, Travis Barker musí do studia za svojí sólovou deskou a Mark Hoppus přilepí prsty svého technika Chrise Holmese na mixážní pult, aby ho dostal zpět do práce. Jestliže to byl Barker, kdo dal všechny zase dohromady, je jasné, že poslední slova by měla patřit právě jemu.

„Naše životy dostaly po mé nehodě nový rozměr,“ říká tiše. „Všechny ty spory, hádky a všechno, co jsme řešili, se najednou zdálo tak malicherný, tak zbytečný, tak absolutně nedůležitý. Tou nejdůležitější věcí bylo obnovit naše přátelství. A když jsme toto dokázali, myslím, že naše kapela, kterou lidi tolik milují, bude ještě mnohem lepší, než dřív.“

Více informací o Blink-182 najdete na serveru blink182.cz.

Související články
Komentáře