Billie Joe Armstrong a jeho Návrat z pekla

V posledním čísle časopisu Rolling Stone vyšel obsáhlý rozhovor s frontmanem Green Day, Billie Joe Armstrongem. Toho během druhého pololetí minulého roku, kdy kapela vydávala trojici alb ¡Uno!, ¡Dos! a ¡Tré!, dohnala dlouholetá závislost na alkoholu. Vše vyústilo během zářijového vystoupení kapely na I Heart Radio festivalu v Las Vegas, kdy se Armstrong stimulován svou závislostí opřel do současné situace v hudebním průmyslu. Mnozí toto považovali za cílenou propagaci, při ohlášení nástupu Armostronga na odvykací kúru se však ukázalo, že Green Day jsou v tomto případě na vedlejší koleji. Kapela musela přestat s veškerou propagací trojalba, což vedlo k nevalnému komerčnímu úspěchu. Časopis Rolling Stone se rozhodl přiblížit veřejnosti, co se skutečně s Billie Joem děje, a my jsme se rozhodli tento neobvykle kvalitní článek nazvaný Návrat z pekla zprostředkovat formou překladu i českým fanouškům.

„Tohle je rozhodně jediné interview, které kdy o tom hodlám udělat,“ říká Billie Joe Armstrong při dopadu na gauč ve studiu Green Day v Jingletown v Oaklandu. „Nikdy nechci být tím typem člověka, který mluví o závislosti. Nechci, aby mě ostatní litovali. A nechci ani litovat sám sebe.“

Armstrong, zpěvák-kytarista a hlavní autor Green Day písní, je na počátku druhého dne intenzivního a otevřeného rozhovoru o uplynulých 6 měsících svého života: jeho dramatickém kolapsu během vystoupení na I Heart Radio hudebním festivalu v Las Vegas v září loňského roku; cestě na léčení z alkoholismu a závislosti na lécích; zrušené tour a katastrofálním dopadu na prodej tří nových alb ¡Uno!, ¡Dos! a ¡Tré! a drsné zkoušce jeho dlouholetých přátelství s basákem Mikem Dirntem a bubeníkem Tré Coolem.

„Vůbec jsem se k tomu v myšlenkách nevrátil,“ přiznává Armstrong a trhá si kousky muffinu, který si dává k obědu. Během interview dělá často zamyšlené pauzy, jako by stále prožíval cestu ven ze svých potíží. Z jeho hlasu je slyšet taková zdravá netrpělivost, když přemítá nad svou tvrdou zkouškou, dopadem na svou rodinu – ženu Adrienne a dospívající syny Josepha a Jakoba – a tím, co ho v nejbližší době čeká. Green Day se vracejí zpět na tour v březnu, kdy budou jezdit po severoamerických arénách, evropských stadionech a letních festivalech.

„Po našem prvním interview jsem si říkal, že jsme až moc mluvili o závislosti,“ přiznává Armstrong. „Jsem kurva větší než ta věc, lepší než ta sračka. Je to jen incident. Stalo se to. Zbytek je minulost. Mám teď na práci tolik důležitých věcí. Musím se postarat o svoji rodinu. Mám kapelu. Jsem kreativní člověk. Vždycky budu. A to pokaždé zastíní cokoliv, co se týká mých problémů se závislostí.“

Ve fedoře, uplých černých džínách na kolenou lehce roztrhaných a s uhlově černými linkami, Armstrong, kterému bylo 17. února 41, pořád vypadá a vrtí se v křesle jako punk-rockové děcko, rozzuřený a výřečný spratek, který stojí za těmi největšími alby Green Day: jejich průlomovým Dookie v 94., opernímu granátu American Idiot v roce 2004. Ale ten Armstrong, který se 21. září objevil na festivalu I Heart Radio – součásti mezinárodního promo-turné k novým deskám Green Day – byla troska, která si vzala nezvladatelnou dávku antidepresiv a prášků na nespavost doprovázenou dlouhodobým pitím alkoholu.

Mike Dirnt vzpomíná na to, co se stalo v backstagi před vystoupením: „Vzal jsem si ho stranou a řekl mu: ‚Chlape, musíš už kurva přestat chlastat.‘ A ve chvíli, kdy jsem vyšel na stage, jsem si pomyslel: ‚Tohle nebude dobré.‘ Všichni nás znají jako dost vyrovnanou kapelu. Nemohl hrát na kytaru.“ Armstrong místo toho svůj nástroj rozmlátil, ještě předtím se však ne zrovna pochvalně vyjádřil na adresu festivalu (který pořádal Clear Channel) a hlasitě dal najevo svůj nesouhlas ohledně délky jejich vystoupení. 24. září Armstrong nastoupil na měsíční ambulantní léčebný program.

„Většina toho všeho začala s 21st Century Breakdown,“ přiznává Armstrong. „Na tom turné jsem měl šílené kolapsy.“ Na koncertě v Peru v roce 2010 během svého proti-technologickému proslovu křičel: „Nemůžu se dočkat, až Steve Jobs na tu posranou rakovinu umře.“ Jobs za rok zemřel. „Byla to hodně velká blbost,“ vzpomíná s odporem Armstrong. „A spousta těch sraček pokračovala.“

Během svého léčení měl Armstrong pouze „částečný kontakt“, jak tomu sám říká, s Dirntem a Coolem. „Napsal jsem mu a Adrienne pár dopisů, ve kterých jsem popisoval, jak mi bylo, jak jsem se o něj bál, ale zároveň byl pyšný,“ popisuje Dirnt. O něco později, jak Armstrong líčí v tomto interview, ti dva – kteří spolu hrají už od 12 – na sebe narazili u kafe v Oaklandu. „Billie ze mi z hloubi duše omluvil,“ říká Dirnt. „Byli to prostě zase dva staří přátelé v parku na lavičce. Doufám, že až budu starý, budu sedět v parku na lavičce právě s ním, krmit posrané ptáky a prostě kecat.“

Armstrong popisuje svůj ozdravný režim jako „meditaci na základě přání“, v kombinaci s terapiemi a zapojením selského rozumu, kdy víte, čeho jste reálně schopní dosáhnout.  „Na této tour se hodláme postarat o to, že děláme všechno, co je v našich silách, přičemž všichni jsou v pohodě a spokojení,“ popisuje. „Uvidíme, co bude pak.“ Už začal skládat novou hudbu a zmiňuje se o dvou událostech, které je čekají v roce 2014: 10. a 20. výročí – American Idiot a Dookie. „Na to je potřeba myslet,“ dodává se smíchem.

Na konci našeho rozhovoru se ho ptám, jestli nedluží ještě jednu omluvu – Green Day fanouškům, kteří viděli nebo slyšeli o jeho výbuchu v Las Vegas. „Zklamal jsem se,“ otevřeně přiznává. „To, co se stalo ve Vegas – některým lidem se to líbí, někteří jsou proti. Vím, že už se to nestane. Nechci, aby mě tak fanoušci ještě někdy viděli.“

„Chci dělat dobré show,“ prohlašuje. „Chci, aby na mě bylo spolehnutí. A to je náš plán.“

Když jsme se loni v červnu potkali, během nahrávání nových alb, působils normálně – nadšený a plný energie. Jak ti doopravdy bylo?

Upřímně jsem byl docela spokojený. Bylo to jedno z nejlepších nahrávání. Byl to velký projekt se spoustou zábavy a kamarádů. Hned po tom, co jsme skončili nahrávání, jsem zjistil, že moje teta zemřela. Musel jsem zpátky domů. Pomohl jsem bratranci/sestřenici zaplatit pohřeb. Teta – mamčina sestra – byla velká osobnost v mojí rodině. Hodně mě to zasáhlo.

Pak se to na mě začalo valit. Každý den jsme dělali rozhovory. Pak ta tour. Přemýšleli jsme o další tour po ní, a pak ještě o další. Byl jsem v jednom kole a totálně vyčerpaný. Říkal jsem si: „Bože, teď jsem na tom takto, a to ještě ani nevyšla první deska.“

Jaké léky jsi užíval?

Nechci o tom mluvit. Byly to léky na předpis – proti úzkosti a nespavosti. Začal jsem je kombinovat tak, že jsem ani nevěděl, co jsem bral přes den a co v noci. Byla to prostě rutina. Můj batoh hrkal jako obrovské dětské chrastítko [kvůli všem těm lahvičkám od léků].

Jak moc jsi pil? Jaké množství alkoholu podle tebe odpovídá nadměrné konzumaci?

Někteří lidi můžou jít ven, dát si pár drinků, ale v podstatě je jim jedno, jestli si dají ještě nebo půjdou domů. Já jsem nemohl říct předem, kde tu noc skončím. Mohl jsem se probudit na gauči v něčím domě. Nepamatoval bych si, jak jsem se tam dostal. Měl jsem totální okna.

Snažil jsem se přestat pít od 1997, někdy okolo Nimrodu. Ale nechtěl jsem podstoupit žádné léčení. Někdy, když jste opilí, máte pocit, že se se vším můžete poprat sami. Toto byla poslední kapka. Už jsem neměl jinou možnost.

Pití bylo velkou součástí původní image Green Day – tři týpci, kteří dělali super punk-rockovou hudbu nad pár flaškama a kartonem plechovek piva.

Nebo kouření. Byli jsme totální zhulenci – proto [název] Green Day. Chlastali jsme odjakživa. Naše oblíbené kapely chlastaly. Když jsme vyrůstali kolem Gilman Street  [neziskový nealkoholický klub v Berkeley], chlastali jsme někde v keřích, dokud jsme nebyli dost staří na to, aby nás pustili do barů.

Hrával jsem na koncertech hodně posilněný alkoholem. Než jsem šel na stage, dal jsem si dvě až šest piv a pár panáků, pak jsem odehrál koncert a v autobuse pil dál po zbytek večera. Usnul jsem, ráno se vzbudil, bylo mi blbě, šel na zvukovou zkoušku… Bylo to to samé pořád dokola.V tomto směru jsem byl normálně fungující alkoholik.

Byly na cestě do Vegas nějaké varovné signály?

To je celkem zajímavé, protože v Anglii se něco stalo.Hráli jsme nějaké koncerty po Evropě. V té době jsem byl úplně závislý na prášcích, cpal jsem to do sebe, protože jsem nemohl spát. Jeli jsme do Japonska, pak do Anglie, jezdili jsme sem a tam.

Jednou v noci jsem zavolal jednoho kamaráda, který byl na pokoji v hotelu vedle mě. Řekl jsem mu: “Stav se za mnou, dáme si kafe.” Je 7 ráno. Říkám: “Vzal jsem si všechny prášky, nemůžu spát.” Prostě jsme si normálně povídali, jako my dva teď. Pak sedím ve svém pokoji a dojde mi SMS od managera: „Dojdi za mnou, musíme si promluvit o Reading festivalu.“

Šel jsem za ním, seděl tam a říká: „Pojedeme na letiště. Zrušíme zbytek tour a ty půjdeš na léčení.“ Já na to: „Cože? O čem to kurva mluvíš? V žádném případě.“

Mluvili jsme o tom později. Dostali jsme se ke koncertu v divadle, který jsme měli v Londýně. Řekl jsem mu: „Nechci ty koncerty zrušit. To se prostě nemůže stát. Teď mě poslouchej: hned, jak přijedeme domů, hned, jak budeme hotoví s tiskem a vším tím, po I Heart Radio, další týden nastoupím na léčení. Ale nic z toho teď nemůžu zrušit.“

Ukázalo se, že jsem byl o týden napřed oproti plánu.

Týden před zmiňovaným incidentem ve Vegas jsem viděl Green Day hrát na Irving Plaza v New Yorku. Byl to úžasný koncert – 40 songů, skoro přes tři hodiny. Vypadals, jako bys balancoval na hraně toho, co je pod kontrolou a co už ne. Hodně jsi pil, pamatuju si, že jsem si říkal: „To vůbec nevypadá dobře.“

To byla newyorská nervozita. Hodil jsem do sebe asi čtyři nebo pět piv před koncertem a asi dalších čtyři nebo pět piv, když jsme hráli. Po koncertě jsem pil, co to šlo. Skončil jsem s kocovinou na zemi v nějakém parčíku u West Side Highway.

Je spousta koncertů, kde se pohybuju na hranici toho, co je pod kontrolou a co už ne. Mám ten pocit rád, jako byste se vznášeli. Je to jako létání – a nebezpečí. Ale ta show byla taky 30. výročí smrti mého otce. [Andrew Armstrong zemřel na rakovinu v roce 1982, když Billiemu bylo 10.] To na mě hodně dopadalo. Zakončili jsme ten set „Wake Me Up When September Ends“ [o Billieho otci]. Byla to docela náročná noc.

Ale ve Vegas jsi kontrolu ztratil úplně.

Neměl jsem náladu už, když jsme ve Vegas přistáli. Upřímně, z velké části to bylo kvůli setlistu. Měl jsem o tom přemýšlet jako o TV show, a ne jako o koncertu. Říkal jsem si: „Jak do toho mám dostat mentalitu a ducha z Irving Plaza, když hrajeme po Usherovi?“ A nemohl jsem. Říkal jsem Adrienne: „Co si o tom setlistu myslíš?“ Pak jsem napsal Mikovi: „Co si o tom myslíš?“ Pamatuju si ten pocit, kdy jsem si říkal: „Co tu kurva dělám?“

Fakt mě to nasralo. Šel jsem do podniku, kde zrovna Jason White obědval, dával si k tomu sklenku vína. Snažil jsem se nepít. Ale už jsem v sobě měl spoustu prášků, tak říkám: „Asi si dám trochu vína.“ A v určitém okamžiku jsem se prostě [luskne prsty] ztratil. Od té doby si skoro nic nepamatuju.

Pamatuju si jen maličkosti – jak jsem se dostal na místo, jak jsem v backstagi, jak se snažím vystřízlivět. Vzpomínám si na odpočítávající 15minutové znamení – cvak, cvak, cvak. Pak jsem šel ven a ožral se do němoty. Ráno jsem se probudil a ptám se Adrienne: „Jak moc špatné to bylo?“ Ona na to: „Hodně.“ Zavolal jsem manažerovi, řekl mi: „Nasedneš na letadlo, poletíš zpátky do Oaklandu a okamžitě půjdeš na léčení.“ Já na to: „Tak jo.“

Jak dlouho sis myslel, že budete hrát?

Slyšel jsem, že 15 minut. Adrienne měla pocit, že to mělo být půl hodiny. Normálně hrajeme tak dvě a půl, tři hodiny. Za 15 minut se ani nezapotím. Měl jsem prostě zahrát pár písniček a hotovo.

Moje sestra Anna to sledovala [na internetu]. Zavolala mojí další sestře a matce, které tam byly, a ptá se: „Co se děje?“ Máma na to: „Je na šrot!“ [Rozpačitě se směje.]

Pamatuješ si něco z toho, cos udělal nebo řekl na pódiu?

Ne. Lidi mi to ale trochu připomenou. Nebo narazím na nějakou fotku. A z toho se mi dělá zle. To, co jsem řekl nebo udělal – to mě netrápí. Ve skutečnosti mě štve to, že jsem to nebyl já. Nejsem takový. Nechci takový být.

Když hodně piju, mám pak okna. A to je v podstatě to, co se stalo. Někdy lidi mluví o tom, co se stalo, a já na to: „Jo, jo.“ Ale je to jako amnézie.

Zvážil jsi možnost podívat se na ten záznam jako součást své terapie?

Ne. Nechci to dělat. Byl to můj poslední drink. Což je dobré – je to zdokumentované. Kdykoliv mám chuť se napít, vzpomenu si na to.

Sláva je o tom, že kdykoli můžete říct „ne“. Proč jste show neodmítli, když vám ji nabídli?

To bych býval udělal, kdybych byl víc při vědomí. Chlastání předchází pominutí smyslů. Když se podíváte na věci napsané na papíře, je to jako: „OK, tady je 20 věcí, které máme naplánované.“ Pak ale skončíte někde, kde je vám úplně trapně.

Kdybych tehdy hrál střízlivý, možná bych si tu show užil. S největší pravděpodobností ale ne. Ale i pro tuto hudbu je důležité, abychom ji reprezentovali. Někde tam jsou děcka, která tu hudbu a lekce historie, které doufáme, že v ní jsou, potřebují. Pokud si někdo z nich všimne desky Green Day, je dost možné, že pak objeví i desku Ramones. Je dobré být odpadlíkem mezi populárními kapelami.

Hráli jsme věci, o kterých jsme si pak mysleli: „Ježiš, proč jsme to vůbec udělali?“ Ale to k ambicióznímu přístupu patří. To, že jsme udělali muzikál na Broadwayi – nikdy bych si nepomyslel, že se to stane. Možná jsem si myslel, že I Heart Radio… Upřímně ani nevím, co to je. Byla to show popového rádia, která se vůbec nepovedla.

Následky – včetně několika měsíců zrušených a odložených koncertů – taky poškodily prodej vašich tří nových desek. Neexistovala žádná kapela, která by je propagovala.

To bylo docela divné. Procházet absťákem a sledovat, jak ¡Uno! vychází, nebylo úplně to, co jsem si představoval. Ale nepřemýšlím o těch třech deskách jako o neúspěchu. Pro mě je nejdůležitější moje rock & rollová duše. O to jde v prvé řadě, ať už to stojí, co to stojí.  Poslouchám „99 Revolutions“ [na ¡Tré!] a napadá mě, že je to jedna z nějlepších věcí, které jsem kdy napsal.

Vzpomínám si, když lidi říkali, že Give ‚Em Enough Rope byla nejprodávanější deska the Clash. S tím na mě nechoďte. Samozřejmě, že jsou trendy a všechno to kolem. Tím už jsme si prošli. Když jsme po Dookie vydali Insomniac [1995], každý si myslel, že jsme skončili. To je prostě život [hluboce mávne rukou]. Ale miluju psaní desek. A hodlám v tom pokračovat.

Kupují si tvoje děti alba? Nebo si je stahují a poslouchají na internetu?

Dělají tu věc na iTunes. Ale mám super zážitek se svým mladším synem. Přinesl jsem domů nový gramofon. Vzal jsem ten starý a říkám: „Hej, Jakobe, chceš nový přehrávač na vinyly?“ A on na to: „Jasně!“ Miluje the Strokes, tak jsem vzal jejich desku a šel k němu do pokoje. Položil tam tu desku, vzal jehlu a říká: „Kde mám začít? U těch tenkých čárek mezi tím?“ [Smích.] Položil jehlu, začalo to hrát… [Úsměv.] Bylo to super. Zážitek roku.

Popiš svůj první týden na léčení doma.

Procházel jsem absťákem. To bylo příšerné, ležel jsem na zemi v koupelně a cítil se jako… [pauza] Neuvědomoval jsem si, jak moc mě to ovlivnilo. A není to věc, která se ve vašem organismu objeví okamžitě. Sahá to tak daleko, jak dlouho jste to brali. Pomalu se to dostávalo ven.

Procházel jsem strašnýma sračkama. Dokonce i v druhém týdnu jsem si říkal: „Já sem nepatřím. Fakt ne.“ Blbá část toho je, že jsem chtěl dostat všechny ty prášky ze svého organismu, abych mohl začít chlastat. A to je na tom právě to šílené. Hledáte si výmluvy. Hledáte logické vysvětlení.

Mluvil jsi s Mikem nebo Trém, když ses léčil? Věděl jsi, jak jim bylo?

Sem tam. Myslím, že Tré měl strach. Život tehdy na chvilku přestal být prdel. Mike byl strašně nasraný. Hned, když jsem se vrátili po Las Vegas domů, všechno mi  řekl. Shrnul to do třech nebo čtyř vět: „Děsíš mě. Kurvíš si život. Kurvíš život všem ostatním. Musíš se do prdele dát dohromady.“

Super věc je, že už se známe tak dlouho, že si to můžeme vyříkat bez toho, abychom se pohádali. Po asi třech a půl týdnech [na léčení] jsem začal chodit do jednoho obchodu s koblihama na kafe. A co se jednoho dne nestane – po ulici si vykračuje Mike Dirnt. Poseděli jsme spolu a skvěle jsme si pokecali. Já a Mike jsme kámoši od 10. Někdy mezi nás dva vstoupí Green Day, ale to jenom proto, že bychom byli kamarádi i bez toho.

Bylo pro tvoji ženu a syny těžké sledovat tě, jak procházíš abstinenčními příznaky?

Od svých synů jsem to držel dál a docela se mi to dařilo. Moji psi se na mě chodili dívat, chtěli vědět, jak mi je.  Mají pro tyhle věci smysl. Mohl jsem tehdy jít do léčebny, ale takto jsem mohl mít kolem sebe ty, které mám rád. A moje žena nepije. Ani nikdy nepila. Nemá ráda chuť ani vůni alkoholu.

Byla taky tvoje sestřička?

Ne. Měl jsem sestru, která mě chodila kontrolovat, jestli nemám záchvaty a tak. Ale Adrienne je silná žena. Nemusel jsem jí nic vysvětlovat. Jsem si jistý, že to pro ni muselo být těžké vidět mě tak. Zároveň je mi jasné, že tehdy musela učinit jistá rozhodnutí.

Jako třeba?

Jako třeba že mě neodkopne? Jsem si jistý, že ji to napadlo – že pokud nevystřízlivím, mohl bych to všechno ztratit. Taky jsem mohl ztratit kapelu. Vůbec jsem si neuvědomoval, co všechno jsem zničil. Myslel jsem si, že se všichni vezeme spolu, ale ve skutečnosti jsem se vezl sám.

Texty na ¡Uno!, ¡Dos! a ¡Tré! jsou plné referencí na nebezpečné úlety a krizi středního věku. „Amy“ je o zesnulé zpěvačce Amy Winehouse. „X-Kid“ je o příteli, který nikdy nepřišel na to, jak být punkerem ve středním věku. Psal jsi tyhle písničky záměrně o sobě?

Jo. Ten týpek v „X-Kid“ zemřel na stejné zlozvyky, které jsem měl já. ¡Uno! je o „Buď mladý, buď volný.“ Druhé album je o krizi středního věku: „Chci žít nebezpečný život, protože doteď jsem ho nežil dost nebezpečně.“ A třetí deska je o úvaze nad realitou. Tak žiju celý svůj život od 17.

Byl jsi střízlivý, když jsi napsal „Amy“?

Byl jsem pod vlivem léků. Byl jsem střízlivý, ale nebyl jsem čistý. Když jsem viděl, jak to s ní šlo z kopce – něco mě přinutilo napsat ten song. Nepíšu často o lidech, kteří zemřeli. Myslím, že třikrát: „X-Kid“; ta o mém otci, „Wake Me Up When September Ends“; a „Amy“.

Nějakým zvláštním způsobem nevnímám smrt tak jako ostatní, protože jsem se s ní seznámil tak hrozně brzo. Mám rodinu, která je o hodně starší než já a měl jsem hodně přátel, kteří spáchali sebevraždu, dostali se do nehod, kde hrál roli alkohol, oběsili se. Takže smrt je v mém životě odjakživa. [Pauza… ponurý smích.] To zní fakt vtipně.

Ale když se ohlédnu zpátky, tak jsem vždycky psal o závislostech. Pak je ta moje druhá stránka, kteřá říká: „Říkal jsem ti, že tě to táhne dolů. A tys to kurva nebral vážně.“

Můžeš úvest příklady, kdy jsi psal víc o sobě, než si lidi mysleli?

Třeba „Hitchin‘ a Ride“ [na Nimrodu]. „Lazy Bones,“ na ¡Dos! – ta písnička ve mně vyvolává emoce, jenom když na ni pomyslím. „Little Boy Named Train“ [na ¡Tré!] – ta písnička je úplně o mně. Je o tom být ztracený. Když jsem byl děcko, vždycky jsem se potuloval a nikdy jsem doopravdy nevěděl, kde jsem. Anebo jsem se ztratil v myšlenkách.

Tré tě jednou popsal jako „nadaného a ztrápeného“ – že tvůj mozek je jako „18 magnetofonů hrajících současně a pořád dokola“. Taková stimulace znamená, že jsi schopný napsat hodně rychle tři alba.

Taky to mohlo znamenat, že jsem náladový bastard a opilý ztroskotanec. A to byla příčina toho, proč jsem bral léky: abych to zastavil. Teď budu muset vymyslet jiný způsob, jak to zastavit.

Diagnostikovali ti někdy doktoři nespavost? Pojmenoval jsi jedno z vašich alb „Insomniac“ [člověk trpící nespavostí].

Nikdy. Vím jenom, že v noci nemůžu dobře spát. Nějakou chvíli mi trvá, než usnu. Taky bych prostě jenom mohl být noční pták. Mám svoji černou hodinku, kdy se jen poflakuju kolem, poslouchám desky nebo se dívám na televizi. To je docela náročné, když máte malé děti: snažit se přizpůsobit jejich dennímu plánu a pak se snažit usnout, když spí ony.

Máte alkoholismus v rodině?

O tom opravdu nechci mluvit. [Dlouhá pauza.] Řeknu jenom to, že jsem vyrůstal v domě plném lásky a chaosu. Pamatuju si, že jsem to viděl. Vím, že to tam bylo. Ale v určitém okamžiku jsem se o to přestal zajímat.

Jak bys popsal svůj punk-rockový životní styl, když jste s Trém bydleli spolu v domě na Ashby Avenue v Berkeley?

Bydleli jsme s kapelou, která se jmenovala The East Bay Weed Company [smích]. Takže spousta piva a trávy.

Kolik času jsi tehdy strávil psaním a hraním?

Nic jiného jsem vlastně nedělal. Napsal jsem tam aspoň polovinu Dookie. Mike bydlel o ulici dál, scházeli jsme se dvakrát nebo třikrát týdně. Takže se tam furt jamovalo.

Taky bylo všude kolem hodně nihilismu. Děcka, která odešla ze školy, lidi, kteří se cítili jako sociální vyvrhelové – všichni přišli na tuto scénu. Věci jako jizvy po řezání, špatné tetování, chlast, šňupání metamfetaminu – nikdo to nebral jako chování závisláků. Věděli jsme, že to dělá každý. A dělali jsme to taky.

Byli jsme na party v něčím domě, kde hrály kapely. Někdo měl speed a my jsme si dali. Když jsem se pak vrátil domů, začal jsem psát. Nebyla to nutnost. Ta písnička už tam byla. Jen jsem potřeboval odvahu. Ale strach tam byl vždycky, i když jsme dělali American Idiot.

Čeho jste se báli?

Míval jsem hlas v hlavě, který říkal: „Kdo si myslíš, že jsi? Proč jsi napsal song jako ‚Holiday,‘ ty odpadlíku ze střední?“ Myslím, že se tady prosadila ta část kluka, který pochází z dělnické třídy. Někdy jsou těmi nejhlasitějšími lidi z vyšší a vyšší střední vrstvy. Naopak ti nejtišší jsou často pracující lidi, lidi, kteří jsou švorc. Máte strach, že můžete ztratit to, co máte. Pocházím z tohohle prostředí.

„American Idiot“ je ve skutečnosti nejvíc aktuální a otevřená deska, kterou jste kdy udělali.

A to byla další obava. Když to neřeknu teď, když mi je 31, kdy potom? Bylo to něco, co jsem musel udělat. Pokud si mám zasloužit to, co mám, tak to kurva musím říct.

„Dookie“ vyšla ve stejném roce, kdy Kurt Cobain zemřel. Eddie Vedder z Pearl Jam veřejně bojoval se svou slávou a Scott Weiland ze Stone Temple Pilots bojoval se závislostí. Jak ses vypořádal s tím náhlým úspěchem?

Pocházeli jsme z punk-rockového prostředí, kde rock star bylo jen osm písmenek. Bylo to těžké období. Pak jsem si říkal: „Ty vole, užil jsem si to? Byl jsem tam vůbec?“ Strašně se mně líbilo sledovat, jak davy rostou, vzrušení lidí zpívajících každé slovo. Ale dostalo se nám ostřejší reakce než všem těm dalším kapelám dohromady. Pevně tomu věřím. Pocházíme z Gilman Street a éry Maximum Rock N Roll kapel, což bylo v podstatě socialistické myšlení. Takže to, co jsme udělali, bylo absolutní rouhání: to, že jsme se stali rockovými hvězdami.

Kdy ses konečně se svou popularitou smířil?

Kolem alba Insomniac jsem se při hraní moc nepohyboval. Měl jsem pocit, že kdybych to tak dělal, tak budu před lidma vypadat jako namyšlený blbec [smích]. Až tak sebereflektivní jsem byl. Pak během Nimrodu jsem začal víc pít. Řekl jsem si: „Seru na to, jdu do toho.“ Odpoutal jsem ruce od těla a snažil jsem se lidi rozproudit. Uvědomil jsem si, že to je to, co lidi chtějí. Chtěli se bavit a není nic špatného být ten, kdo to začne.

Všechno se to hromadilo až do American Idiot. Trvalo mi to 32 let, než jsem konečně za sebe promluvil a udělal to sebevědomě.

Zdá se ti to teď jako ironie, že alkohol ti k tomu pomohl?

Jo. Nemůžu si vzpomenout, v jakém klubu to bylo, ale hráli jsme v Austinu v Texasu. Bylo to pro 2 000 lidí. Byl jsem nervózní. Tehdy jsem se rozhodl začít před koncerty pít. Začal jsem dvěma pivy. Pak se počet zvyšoval. Alkoholová posila – pomohlo mi to se uvolnit a o nic se nestarat.

Jako kluk, co vyrostl na punk-rocku, jak ses díval na padlé hvězdy jako Jimi Hendrix, Janis Joplin a Jim Morrison? Měl jsi pochopení pro jejich úlety a nedostatek sebedůvěry – nebo si to bral jako projev slabosti?

Zbožňoval jsem the Doors. Myslím si, že Jim Morrison byl první opravdová rocková hvězda. Pak jsou další lidi jako Little Richard, kteří dělali zajímavé věci. Ale Morrison to posunul na jiný level, byl poetický, elegantně ožralý. Když pil, dělal to i proto, aby dosáhl jiného stavu vědomí. Byl to zpívající Bukowski.

Ale je to nebezpečné. Když jsem poslouchal the Doors, nutilo mě to chlastat. Hlavně písničky jako „Roadhouse Blues“ – „Dneska ráno jsem se vzbudil a dal si pivo.“ Je to absolutní „naserte si“ společnosti, jakémukoli způsobu konvenčního života. Byly časy, kdy jsem těmi slovy žil – a skoro kvůli nim umřel.

Začal jsi už znovu skládat?

Píšu si kytarové riffy. Když mě v hlavě napadne nějaká melodie, tak si ji se zapíšu [vytáhne svůj iPhone]. Dívej… [ťuká na obrazovku iPhonu. Z maličkého mikrofonu hraje neúplný kytarový riff.] A další takové věci. Vždycky si píšu texty.

Je nějaký rozdíl v tom, co píšeš, kvůli své nedávné zkušenosti? Pracuješ na „odvykacím“ albu?

Na to je příliš brzo. Mám pocit, že tomu musím dát čas. Nechci do toho skočit a nechat se tím zavalit.

Chci dělat jeden song po druhém. Chci prostě psát kvalitní písničky, které se lidem líbí, což je docela těžké.  Bylo by super udělat další rockovou operu s použitím spíš low-fi technologií. Miluju na hovno znějící desky [zakření se]. Strašně rád bych udělal víc věcí s Green Day, které jsou 100% na živo. Někdy si říkám, že je škoda, že jsme tak naše poslední desky nenahráli – ten pocit Exile on Main Street, kde máte prostě jen pár dobrých tónů a hrajete. Jedna z věcí, které prostě nedělám, je udělat něco jen napůl. Chci si být jistý, že všechno je tak, jak má, že ta určitá písnička je hotová do posledního detailu. Napadá mě první Ramones a první Clash deska – ty jsou dokonalé, dobře zahrané. Skoro je můžete slyšet, jak nahrávají ve zkušebně. Poznáte, jak jde čas, když si to rychle přehrajete k albu Sandinista! [the Clash]. Víte, že všechny tyhle věci byly nahrané ve studiu.

První deska the Clash byl vlastně produkovaná jejich zvukařem.

Přesně! Je to geniální deska. Chci si být jistý, že během toho, co se vyvíjíme, pořád zníme jednotně.

Takže si dokážeš představit, že jsi s Green Day třeba v 50?

Jasně.

V 60?

Samozřejmě. Pokračuj!

Takže máte teď Rolling Stones jako vzor.

Super věc na Stonech je, že se stali starými bluesmany. Jak jsem je viděl na tom 12-12-12 koncertě – dostali úplně každého. Byli tak inspirující. A když jsem viděl ty bílé vlasy, které Keith Richards teď má… [smích].

Za krátko budete zpátky na turné. Domluvili jste se s Mikem a Trém na nějakých změnách a pravidlech – jako žádný alkohol v backstagi – abys zůstal střízlivý?

Ještě si o tom musíme promluvit. Všichni ví, že na to dojde – udělat to tak, abych znovu nesklouznul, ale zároveň aby byli všichni spokojení.

Někdy si nejsem jistý, jestli jsem připravený. Pořád mám slabost pro alkohol. Pořád v noci nemůžu spát. Ale každý den na tom musím pracovat. Protože vím, o co tam jde. Pořádám tuhle obrovskou party pro lidi. Minimálně 70-75 procent lidí v obecenstvu bude pít. Musím se hlídat.

Co uděláš, až zase budeš mít chuť se napít?

Asi se venku proběhnu, zamávám na taxík, vrátím se do svého hotelového pokoje a dám si sodu. Nebo spíš root beer. Miluju root beer.

(přeložila Radka Šťastná)