Nejlepší desky roku 2008 podle iPUNK.cz

Redakce, 22.12.2008, 20:01

ipunk-desky-roku.jpgTo nám to letos uteklo. Už se stalo u nás tradicí, že se na sklonku roku ohlížíme a vybíráme ty desky, které nás zaujaly. V dobrém i tom nedobrém smyslu. Letos se nám to poněkud zkomplikovalo faktem, že ve druhé části prosince se očekávalo vydání novinek zásadnějších kapel, a protože jsme vás nechtěli nechat čekat až do ledna, rozhodli jsme se, že hodnotit budeme pouze desky, které vyšly od ledna do listopadu roku 2008. Příští rok pak do našeho hledáčku zahrneme i ony zmiňované prosincové desky.

Ale nyní již k předmětu článku. Redakce iPUNK.cz zvolila tradičně pětici nejlepších zahraničních desek a poněkud netradičně dvojici nejlepších domácích. Proč dvojici a proč na stejném místě? Do užšího výběru se dostaly právě pouze tyto dvě desky a obě nakonec dostaly stejný počet hlasů. Obě tak obsadily pomyslnou první až druhou příčku. Zcela tradiční je naopak výběr alb, která nás zklamala nejvíce. Své místo samozřejmě mají také osobní tipy redaktorů, kteří stručně představí desku, které se nedostaly mezi zmiňované, přesto byste je neměli minout.

A jaké jsou vaše desky letošního vskutku nabitého roku? Podělte se s ostatními v komentářích!

Nejlepší zahraniční deska roku 2008 podle iPUNK.cz

1. místo: The Matches – A Band In Hope
the_matches-band_in_hope.jpgPoslední deska z dílny kalifornských The Matches rozhodně není na první, druhý a ani třetí poslech. Kvalita použitých nástrojů, netradiční vokály i muzikálové prvky mají za důsledek to, že na Band In Hope potřebujete mnohem více času. Každým poslechem se dají objevit další a další krásy tohoto pro příznivce přímočaré hudby možná trochu těžce stravitelného alba. Pro labužnické typy je to naopak výtečná hostina. (recenze)

2. místo: Disco Ensemble – Magic Recoveries
disco-ensemble-magic-recoveries.jpgFinská čtveřice ukazuje svěží směr, kterým se vydala na záludnou pou po svých hudebních zážitcích. Jejich nejnovější deska zaujala především nápaditostí a barevností, které je pro mnohé možná až příliš. Svůj rockový drive umě umocňují složitými rytmickými postupy, které obalují použitím různých nástrojů. To vše díky jemnému pohádkovém nádechu zaručuje, že deska vás doslova přinutí k dalším a dalším poslechům. Pozor – je to návykové! (recenze)

3. místo: Damiera – Quiet Mouth Loud Hands
damiera-quiet-mouth-loud-hands.jpgLéto pro mnoho z nás znamená hlavně návrat ke starým dobrým a časem osvědčeným deskám, které pomáhají snáze překonat dusivé vedro. Letos nám však svěží vítr do plachet přinesli Damiera a jejich půlhodinka jménem „Quiet Mouth Loud Hands“. Že se už v dnešní době nedá v hudbě přijít s ničím novým? Dost možná vážně ne, ovšem způsob, jakým nám kvartet z Buffala naservíroval svoje pojetí moderního popu, rocku a post-hardcore, dokazuje, že to vůbec nevadí. Pokud vás album v červnu náhodou minulo, rozhodně si jej nezapomeňte poslechnout. Dokáže stejně dobře zchladit i v zimě. (recenze)

4. místo: Millencolin – Machine 15
millencolin-machine-15.jpgTohle švédské uskupení se bez problémů dá počítat nejen do evropské, ale v klidu i celosvětové špičky melodického punk-rocku. A s příchodem nového alba byli všichni v očekávání, zda toto postavení potvrdí, nebo spadnou do průměru, jako již nejedna kapela. Naštěstí skupina hodně zapracovala na aranžích, které na posledním albu citelně chyběly. Do rukou se nám tak dostává počin s moderním plným zvukem, který ale neztratil nic z krásy starších alb. Díky tomu si na své přijdou jak zarytí fanoušci, tak i ti ostatní.

5. místo: Anti-Flag – The Bright Lights of America
anti-flag-the-brights-lights-of-america.jpgTahle punk-rocková sestava na nás už léta neúnavně valí kritické politické názory zabalené v energickém hudebním kabátě. Při tvorbě svého nejnovějšího počinu se však Anti-Flag rozhodli přidat větší dávku chytlavých melodií a refrénů, do skladeb naroubovali plejádu dosud nevyužitých nástrojů, jakými jsou smyčce, dechy nebo zvony, a jako třešničku na dortu si připravili doprovodné chorály v podání dětského sboru. Zároveň však neztratili nic ze své dosavadní dravosti, a tak nezbývá než je pochválit a vyseknout poklonu za povedené oživení svého přístupu. (recenze)

Nejlepší deska roku 2008 v Česko-Slovensku podle iPUNK.cz

1-2. místo: Clou – For Tonight
clou-for_tonight.jpgPražáci Clou si k sobě po rozpadu spřátelených 5th April přizvali svého ex-kytaristu, aby se stal pátým členem seskupení, změnili management, napsali si veškeré nové písně i s texty sami a opět se vydali dobít domácí scénu s novou deskou nazvanou „For Tonight“. Možná se u ní zprvu trochu diví všichni, ovšem postupem času se album posluchači otevře a i díky koncepčnímu příběhu nabídne na místní poměry skvělý zážitek. Povedené a chytlavé melodie jsou doplněny o netradiční prvky, jenž dělají desku oproti jiným velmi exkluzivní a neméně zajímavou. Po loňském eponymu vytáhli Clou z rukávu další trumf a stanuli tak jednoznačně i pro letošek na našich nejvyšších stupíncích, třebaže se o něj musí tentokrát dělit. (recenze)

1-2. místo: My Funeral – Red
my_funeral-red.jpgSvůj debut „Red“ nám letos stihli předvést také My Funeral z Bystřice pod Hostýnem. Ačkoli by někoho mohl hned ze začátku odradit trošku horší zvuk, jedná se o počin kvalitní a na české scéně v podstatě jedinečný. Explozivní směsice hardcore a punk-rocku dává příslib slibných zítřků, a to nejen kapele, která o sobě hned na začátek dává pořádně nahlas vědět, ale i tuzemským fanouškům žánru, kterým zdá se roste další z mála zajímavých skupin. (recenze)

Největší zklamání roku 2008 podle iPUNK.cz

1. místo: Rise Against – Appeal to Reason
rise_againts-appeal_to_reason.jpgPo opravdu dobré a úspěšné desce „The Sufferer and The Witness“ bylo očekávání dalšího potomka Rise Against více než velké. Bohužel, velká očekávání vystřídalo bolestné vystřízlivění, po kterém se Rise Against vrátili ke svému standardu. Ničím neobjevná deska, ničím překvapující, snad jen svojí průměrností. Škoda, tohle jsme na největší zklamání redakce iPUNK.cz roku 2008 opravdu netipovali. (recenze)

2. místo: Simple Plan – Simple Plan
simple_plan-untitled_final.jpgSimple Plan mají obstojnou skupinu oddaných fanoušků, stejně tak se však do jejich tvorby opírají zatvrzelí kritici. Obě skupiny určitě s napětím čekaly, jakým směrem se tahle kanadská parta vrhne na své eponymní desce, k jejímuž vydání slibovali změnu. Výsledkem je ovšem pouze kvantum všemožných samplů a implementace piana, smyčců nebo náznaku hip-hopových rytmů je, bohužel, jenom pozlátkem, které má zakrýt stále stejně předvídatelnou a jednoduchou hudbu, jež dnes už ničím nezaujme a nepřekvapí. Od Simple Plan se prostě čekalo daleko víc… (recenze)

3. místo: Jaksi Taksi – Optimista
jaksi_taksi-optimista.jpgDívat se optimisticky na poslední album pražské trojice Jaksi Taksi dokáže už snad jen nekritický fanoušek. Skupina, které pro mnohé znamenala (a snad ještě znamená) jeden ze symbolů české punk-rockové scény, natočila už poněkolikáté prakticky stejnou desku. Jednoduché melodie, často podivné texty a mírně řečeno zvláštní zpěv. To vše jsou znaky Optimisty, nahrávky, od které se v naději čekala změna. Zatím však Jaksi Taksi stále žijí v minulosti. (recenze)

Osobní tipy redaktorů iPUNK.cz

Floček: Panic at the Disco – Pretty. Odd.
panic-at-the-disco-pretty-odd.jpgPanic at the Disco pro mě do letošního března představovali pouze jakousi kopírku Fall Out Boy, ovšem poté, co jsem čistě ze zvědavosti zkusil jejich nejnovější tovar „Pretty. Odd.“ se můj názor na tuto čtveřici obrátil o 180°. Jejich druhá deska má neuvěřitelnou sílu a je natolik zvláštní a jiná, že ji prostě asi musíte milovat. Jednoduchost a lehkost s jakou zní, jsem několikrát obdivoval a pořád obdivuji s nevěřícným výrazem a přirovnáním k legendárním The Beatles dneška. Mám pocit, že jí znám dokonale, ale téměř vždy se najde situace nebo moment, kdy zní zase jinak a trochu lépe. „Pretty. Odd“ je ve své podstatě pěkně divná a v tom to vězí. Tahle deska zní skvěle a pobaví za každé situace, za každého počasí, v jakékoliv zemi a pokud ne, tak ji ještě jednou zkuste. Já ji doporučuji všemi deseti.

Hanses: Underoath – Lost in the Sound of Separation
underoath-lost_in_the_sound_of_separation.jpgMůže vás stejně dobře rozbrečet jako roztrhat na cáry a zakopat vzadu na zahradě. To je „Lost in the Sound of Separation“ z pera floridských Underoath, které by letos nemělo uniknout žádnému fanouškovi řezavých kytar a hlasitého řevu. Jedna z nejintimnějších desek letošku zaujme svou upřímností a zároveň nekompromisním syrovým nábojem, stačí se jen ponořit do myšlenek a splínů amerického sextetu a vyčkat, kam až vás zanesou. Výsledkem možná budete překvapeni. (recenze)

Petr Janoch: Cute Is What We Aim For – Rotation
cute-is-what-we-aim-for_rotation.jpgNenechte se zmást poněkud krkolomným názvem (alespoň pro neanglicky mluvící). Tahle trojice (ačkoliv ještě nedávno kapelu tvořili čtyři chlapíci) z Buffala letos vydala svoji již druhou desku, která opět ukazuje, že pop-punk nemusí ještě balit kufry. Ačkoliv bychom na albu našli pár vrásek, kapela se díky němu odrazila do vyšších pater. Jestli půjde po schodech nebo pojede výtahem, ukáže teprve čas, ale cestu této formace, kterou má pod svými křídly významný label Fueled by Ramen, se rozhodně vyplatí sledovat.

Vašek Janeček: Alphabeat – This Is Alphabeat
alphabeat-this-is-alphabeat.jpgNejdřív jsem uvažoval o nějaké skupině, která by se žánrově víc hodila. Ale tohle album je na tolik výjimečné, že tu výjimku tentokrát udělám. Všichni fandové popu 80. a 70. let si ho musí zamilovat – vše, co se na téhle muzice dá milovat, zde najdete. Živost, hravost, optimismus, prostě všechny ty věci, které nám vždy zlepší náladu. Zvuk, ve kterém prim většinou hrají klávesy a elektronika, je ale i skvěle doplňován ostatními nástroji. Například kombinace basové klávesy plus baskytary zní výborně. A přidají-li se i výborné zpěvy založené na dobře souznějících vokálech zpěváka Anderse SG a zpěvačky Stine Bramsen, nedalo se dělat nic jiného, než do svého tipu napsat právě tohle album.

Vitas: Crash Romeo – Gave Me The Clap
crash-romeo-gave-me-the-clap.jpgPřiznávám se, že jsem do března letošního roku neměl o existenci Crash Romeo vůbec ponětí. Jejich deska „Gave Me The Clap“ mě ale posadila na zadek. Nápadité a chytlavé melodie, neuvěřitelný zpěv a především autentičnost, to jsou znaky skupiny, o které se bohužel moc nemluví. Snad se to kapele z New Jersey podaří brzy zlomit, rozhodně by si to zasloužila.

Související články
Komentáře