Když koncert vašeho života skončí… #PostGigDepression
Asi každý zná to nutkání, kdy přijde zkouškové a první věc, co ho napadne je si po vyčerpávajícím seskládání všech poznámek a materiálů dát za tento heroický výkon malou odměnu a pustit si přirozeně jednu nevinnou epizodu nějakého toho seriálu. O tři noci poději, pořád žádné sprše a závěrečném dílu poslední sezóny nás přepadne takový zvláštní pocit. Výčitky o nulové efektivitě a celou trendy prokrastinaci teď nechme stranou, řeč je o tom, kdy něco, co máte rádi, najednou skončí a je kompletně mimo vaši moc s tím cokoliv udělat. Všechny oblíbené postavy, co vám byly nejlepšími kamarády, veškeré ty legendární vtipy, kterým jste se smáli, až jste plakali, a vůbec celý ten svět je najednou pryč. Já tvrdím, že prožijeme tolik životů, kolik filmů zhlédneme, her dohrajeme a desek poslechneme, prakticky z toho ale vyplývá, že s onou poslední epizodou zemře i část nás. A u některých tento pocit může být hodně ubíjející. Rozhodně se po takovém hlubokém prožitku nejde jen tak pustit do učení, chce to nejlépe pustit si celý seroš znova od začátku, abyste se trochu uklidnili.
Co když ale ten prožitek prostě nejde vrátit? Co když Post-Gig Depression (Post-koncertní deprese; Deprese po koncertě; jakýkoliv lepší překlad vymyslíte) udeří naplno? Opravte mě, jestli se mýlím, ale takový ten tradiční scénář vypadá asi tak, že promotér konečně v přijatelném geografickém dosahu oznámí koncert vaší srdcové kapely, vy nakoupíte lístky a pak na nich půl roku sedíte s tím, že občas čeknete youtube, jak aktuální turné vypadá a na co se těšit. Pak onen den přijde. Pravděpodobně skončíte dlouhé hodiny bez vody někde v tom stádu ovcí pod pódiem s rukama svázanýma k nebesům a modlitbou na vyschlých rtech šeptajících: „Ať už ta posraná předkapela táhne do prdele, a ať si přede mě proboha zase nestoupne žádná pojebaná žirafa jako minule … už takhle uvidím sotva basákovu hlavu.“
Nakonec se přece dočkáte, prožijete si tu svou hoďku nebo dvě a úplně v té záplavě emocí zapomenete na svůj zubožený fyzický a mentální stav. Naopak si jako smyslů zbavení ještě vědomě odepíráte odchod domů a křičíte po nějakém tom přídavku. Ten je ale zpravidla jenom jeden (pro fanoušky Green Day platí případně i číslovka 2), a pak se můžete vztekat jak chcete, ale koncert je fuč a vy už abyste mazali domů, protože zítra v 7 vstáváte zase zpátky do normálního života.
Jestli pochybujete o tom, zdali jste ještě pořád vášnivým fanouškem daného interpreta, následující dny jsou dokonalým indikátorem. Pokud týden na to chodíte jako tělo bez duše a v hlavě vážně přemýšlíte o tom, proč je váš život tak nudný, bylo vám jasné, o čem tento článek je od samého začátku. Kapela vám ještě naposledy vrazí nůž do srdce párem fotek z onoho koncertu a obden na to jako správný promiskuitní partner posílá zase jiné z koncertu stovky kilometrů daleko. Všechny problémy vašeho běžného života vám přijdou stupidní, protože jste právě prožili nejúžasnější párty s tisícovkami lidí a kromě několika epických písniček nemáte v hlavě nic než prázdnotu.
Přestože máte pocit, že se svět točí na opačnou stranu, po vědecké stránce nejde o nic extra převratného. Scumbag mozek jednoduše vyplýtval všechen serotonin a další super matroš na ten pocit euforie, který vás opanoval během koncertu, a teď jednoduše nemá z čeho rozdávat. Nezbývá vám nic jiného, než mu dát chvilku, než zase něco schrastí. Příště už aspoň víte, že máte doma sedět na prdeli a sjíždět koncíky na youtube. Když při tom budete doprovázet váš vzor na kytaru s výrazem nového talentovaného člena na tváři, celý svět vám bude ležet u nohou a nejlepší na tom je, že to tak můžete dělat klidně třikrát do týdne.