No Use for a Name – The Feel Good Record of the Year
Říkat před vydáním desky, že tahle bude ta nej, to chce koule. Ovšem dát si něco na ten způsob hned do názvu alba, to chce…ani už vlastně nevím co. Ovšem, jak všichni víme, stejně jako většina drsňáckých gest i toto zavání průserem. Jak tedy pochodí letošní No Use for a Name?
Když kdysi v 87. No Use for a Name začínali, byla to docela ztřetěná hudba. Ovšem s každým albem, přimíchali do svého projevu něco víc z dospělosti a tak se dalo vydedukovat, jak by mohla nová placka znít. Já jsem si nějakou takovou představu vytvořil, až mě deska zaskočila. Zajásají nad ní totiž především fanoušci z konce 90. let, protože kapela zařadila trochu zpátečku. Dodali zase trochu energie, tam kde začínala chybět, ale jsou to pořád No Use for a Name, takže nezapomněli ani na pár letních, melodických oddechovek, které v sobě tentokrát z většiny nesou odkaz pop-rocku z 60. let.
Kdybych vám pustil cokoliv od této party, co jste ještě neslyšeli, určitě byste je hned poznali. Natolik charakteristická byla a vždycky asi bude hudba No Use. Proto jsou lidi, kteří by je mohli poslouchat od rána do večera a taky naopak ti, kteří to nevydrží ani půl desky, i když jde třeba přesně o ten žánr, kterému fandí. Nová studiovka na tom vůbec nic nezmění, jeliko kapela dospěla do stádia, kdy si může dovolit experimentovat sama se sebou a tak se pokusila ze sebe vymačkat to nejlepší, co se za těch 8 předešlých LPček naučila.
Výsledek je pro obdivovatele vynikající, pro druhou stranu barikády opět o ničem. Jde tradičně o důraznější pop-punk postavený na zpěvu Tonyho Slye, který má úchylku v nezvykle protaeném frázování. Charakter písniček pak krásně drží kytary, které se jednou za čas pustí i do nějakého sóla. Potenciál alba tkví v tom, že se kapele zase jednou podařilo seskládat hodně zajímavé kousky, které mají na to hluboce okouzlit své posluchače, a že se na něm podíleli vesměs zkušení hudebníci (včetně legendárních producentů Jasona Livermora a Billa Stevensona), kteří opravdu ví, co chtějí a jak toho dosáhnout.
Horko-těžko můžeme mluvit o desce roku, ale pokus dobrý. Je totiž fajn, že jsou tady pořád ty kapely, co nás kdysi dostali, a zásobují nás neustále kvalitním zboím. Jsou-li vám No Use for a Name sympatičtí, „The Feel Good Record of the Year“ je sázka na jistotu a kdyby náhodou ne, tak pořád ještě můžete ten z Fat Wrecku originálně podepsaný booklet prodat.
No Use for a Name The Feel Good Record of the Year
Hodnocení: 7/10
Label: Fat Wreck Chords
Vydáno: 1. 4. 2008
Tracklist:
1. Biggest Lie
2. I Want to Be Wrong
3. Yours to Destroy
4. Under the Garden
5. Sleeping Between Trucks
6. Domino
7. The Feel Good Song of the Year
8. The Trumpet Player
9. Night of the Living Living
10. Ontario
11. Pacific Standard Time
12. The Dregs of Sobriety
13. Kill the Rich
14. Take It Home
Musím říct, že na albu se mi hlavně líbí vokál Tonyho, je už jinde než na starých deskách, kdy, řekněme si to narovinu, Tony zpíval spíše jako amater a občas to znělo dost těžce tak, jako by byl nachlázený a rýma mu nedala spát. Nicméně, po tom co Tony dělal akustickou dráhu, tak asi pěkně zapracoval na hlase.
Jinak deska obsahuje kvalitní songy, ty pomalejší jsou příjemné, ty rychlejší jsou NUFAN jako vyšité. Songy jako The Trumpet player, Yours to destroy, Under the Garden a v neposlední řadě Biggest lie .. fakt stojí za to.