Pod sukní nahrávacího procesu: Jak probíhá a kolik stojí? – část 1

Následující překlad vznikl na základě článku uveřejněného na stránkách hudebního plátku Alternative Press.

V lednu se zpěváku a textaři Amosi Leeovi dostalo pochybného vyznamenání. Zatímco jeho album „Mission Bell“ v zemi vystoupalo na vrchol, pouhých 40 000 kusů, které se ten týden prodaly, z něho udělaly nejméně prodávanou No. 1 desku od roku 1991, co SoundScan prodeje sleduje. Před tímto měsícem byl stejný rekord překonán hned dvakrát – nejprve country-popovou zpěvačkou Taylor Swift, následně veterány alternativního rocku Cake. S jistotou můžeme říct, že pokud nejste Eminem nebo Katy Perry, neprodává vaše kapela tolik desek, kolik by mohla třeba před deseti lety – ale znamená to snad, že platíte míň za jejich výrobu?

Abychom porozuměli tomu, kolik stojí udělat nahrávku, je nejprve třeba pochopit, jakým způsobem se vlastně vyrábí. Fanoušci často nevědí, co takový proces vyžaduje především proto, že kapely dokončí cyklus kolem alba, na rok na dva zmizí a následně se znovuobjeví s novou nahrávkou. Co jim ale tak dlouho trvá? Proces psaní a nahrávání alba se samozřejmě od interpreta k interpretovi různí. Je tu ovšem obecný postup, kterého se spousta rockových umělců drží. Některé kroky jsou zaměnitelné, ve většině případů ale výroba alba probíhá takto: psaní skladeb, výroba demo nahrávek, předprodukce, produkce a inženýring, mixហa masterování. Abychom mohli diskutovat o současných nákladech na výrobu desky a o tom, zda se tyto náklady s klesajícími prodeji mění, je nezbytné popsat výše uvedené prvky – vysvětlit, co ty kroky znamenají, a co vlastně dělá producent za práci, že kapele ukrojí takový kus z nahrávacího rozpočtu.

Představte si průměrnou, středně známou rockovou kapelu. Kapela X byla posledních devět měsíců na šňůře, během cest si napsala pár nápadů na písně a možná nahrála na notebook nějaká dema. Když se vrátí z turné, rozhodne se (spolu s jejich managementem a vydavatelem) začít pracovat na novém albu. Pak odjede domů nebo třeba do zkušebny a několik týdnu nebo i celý rok píše.

Producent obstará vše, je ale potřeba mu věřit

Kytarista Thrice Teppei Teranishi v kapele zastává jak pozici producenta, tak hudebního inženýra, vidí proto výrobu alba i z jiných úhlů pohledu. „Když se rozhodneme, že chceme znovu začít psát, sedneme si a probíráme naše nápady. Mluvíme o tom, kam nebo jak bychom chtěli nahrávku směřovat, či rozebíráme všelijaké obecnější nápady k desce jako celku,“ říká. „Potom se sejdeme a začneme společně jamovat a psát. K nashromážděným částem přistupujeme jako k dílkům skládanky a snažíme se ty rozdílné nápady dát dohromady. Samotné jamování určité části dá často vzniknout úplně novým nápadům, které se dokonce mohou přeměnit na něco úplně odlišného tím, jak na ní každý zanechá vlastní charakteristický otisk. Následně skladby hodně upravujeme a dotváříme směrem, kterým cítíme, že chtějí jít.“

Jakmile kapela cítí, že tyhle nové písničky jsou z větší části tam, kde je chce mít, dá dohromady seznam producentů, se kterými by chtěla nahrávat. Kapela jako Thrice, která si desky produkuje sama, tenhle krok přeskočí, ostatní skupiny však tráví čas s různými potenciálními producenty a zaobírají se nápady z demonahrávek. Výběr producenta je kompromisem mezi kapelou, nahrávací společností a managementem skupiny a samozřejmě je taktéž důležité, aby se i sám producent cítil skladbami (a tedy hudbou) inspirovaný.

Matt Radosevich, který produkoval Dredg a jako zvukový inženýr spolupracoval s Taking Back Sunday, říká, že faktické povinnosti producenta se liší: „Producentská role může být velmi mlhavá, v zásadě jsou ale producenti těmi, kdo na celý proces dohlíží jak z hlediska tvůrčího tak logisticky,“ říká. „Producent často s kapelou pracuje na uspořádání a výběru skladeb, pomáhá jí s její tvůrčí vizí. Je zodpovědný i za chod logistiky, např. za studio, další muzikanty, rozpočet i celkový pracovní plán. Producent mnohdy působí jako prostředník mezi kapelou a nahrávací společností… Většině interpretů prospěje tvůrčí ucho zvenku, kterému mohou nápady prezentovat a dostat od něj zpětnou vazbu. Častokrát je pro kapelu obtížné zaujmout nějaké stanovisko k tomu, co vytváří, protože se s tím tolik sžila. Producent, kterému skupina věří (a který má s nahráváním desek spoustu zkušeností), může pomoci zostřit její tvůrčí představy.

Label vám peníze na desku nedá, ale půjčí

Právě teď přichází na řadu nahrávací rozpočet. Zde jsou výdaje, které mohou být brány v úvahu: poplatky za producenta, zvukového inženýra a jeho asistenty, plat studiového poslíčka (ten, kdo obstarává nástroje, jídlo a další potřebné věci), nájem za studio, strava, půjčovné za vybavení a nástroje, výdaje na živobytí, cestovní náklady, studiový technik (který pracuje na slučování stop během produkce), masteringový inženýr (jenž výsledný produkt uhladí), fotograf, videografer, nájemné za zkušební prostory a vybavení. Rozpočet určuje hudební vydavatel (pokud kapela nějakého má) a každý cent, který do výroby alba vloží, je nakonec kapelou splacen. Říká se tomu „vyrovnání“, což v podstatě znamená, že label kapele poskytne půjčku a peníze vydělané z budoucího prodeje desek jdou právě na její splacení.

Frontman Fall Out Boy a v současné době umělec na sólové dráze, Patrick Stump, to uvádí na pravou míru. „Vydavatelství je vlastně něco jako banka, od které si půjčujete peníze, jimiž zaplatíte desku,“ říká. „Následně jim to musíte splatit, takže každopádně interpret za svou nahrávku vždy platí. Samozřejmě, pokud nemáte smlouvu, platíte si to z vlastní kapsy. Takže, a už se to týká mě samotného nebo Fall Out Boy, musel jsem zaplatit za každé nahrávání, na jedné nebo na druhé straně.“

Pokud tedy label poskytne kapele na výrobu alba 200 000$, nejsou to peníze darem. Když zvážíte všechny zahrnuté výdaje, není vlastně 200 000$ zase tolik. Colin Frangicetto, kytarista Circa Survive, jenž si v současnosti sám produkuje vlastní vedlejší projekt Psychic Babble, vysvětluje, jak to chodí během typického nahrávacího procesu Circa Survive. „V případě Circa jsou tu velký výdaje,“ říká. „Za prvé je to cestování, a jedete album nahrát kamkoliv. Máme výdaje za různé pronájmy. Během pracích na ´Blue Sky Noise´ jsme si museli k bydlení pronajmout barák v Torontu. Když jsme dělali první dvě nahrávky, studia Briana McTernana (producenta) měla vlastní ubytování. Bydleli jsme ve studiu. V případě ´Blue Sky Noise´ jsme měli tři místa, kde jsme pracovali. První tři týdny jsme byli zamčeni ve zkušebně, takže to je výdaj za pronájem. Pak jsme asi 10 dní nahrávali bicí v takovém směšně roztomilém studiu mimo Toronto, to máte další peníze pryč za nájemné. Během prací v tomhle studiu byli přítomni dva asistenti, zvukoví inženýři, takže ty bylo taky potřeba zaplatit. Většinu jsme potom nahráli ve studiu producenta Davida Bottrilla, to je další nájem – ačkoliv tady to bylo poměrně rozdělené asi nějakou dohodou, protože je to jeho studio – no, a pak další dva asistenti, které jsme taky zaplatili.“

Předprodukce je stavební plán celé desky

Po zvolení producenta přejde kapela k předprodukci. Spolu s producentem znovu poslouchá písně, snaží se je vyladit a rozhoduje se, co je dostatečně působivé nebo vhodné pro desku. Někdy to taky zahrnuje psaní nových stop či co-writing s producentem.

„Odehrává se to v době, kdy se skupina setkává s producentem a diskutuje s ním o tom, co by chtěla s albem dosáhnout,“ vysvětluje Stump. „Možná interpreti už mají nějaké songy, možná je má producent, anebo kapely jen mají v úmyslu přijít, opít se, sbalit pásku a improvizovat. V každém případě ale album ještě není zcela nahrané. Předprodukce může trvat od několika minut až po pár let. ´Chinese Democracy´ od Guns N´ Roses trvalo kolik, 13 let? Já osobně to považuju za nejdůležitější část nahrávacího procesu. Nahrávání bez předprodukce je jako snažit se postavit mrakodrap bez předchozích stavebních plánů.“

Když máte tyhle plány hotové, nahráváte. Ale proč kapely – jako třeba Circa Survive – potřebují tři studia? Obvykle se části desky nahrávají odděleně a každý prvek hudební stopy vyžaduje pro dosažení optimálního zvuku něco jiného. První jsou povětšinou hotové bicí, ostatní nahrávající totiž budou potřebovat podle nich hrát. Občas během nahrávání bicích hraje song společně celá kapela. Když k tomu dojde, bicí party se uchovají, kdežto ostatní nástroje a zpěvy se vymažou. Bicí se většinou dělají ve větším prostoru s dražším vybavením a producenti doporučují nebát se za jejich nahrávání utrácet, i kdybyste zbytek alba nahrávali v garáži.

Nahrávání začněte bicími, ale jak dál?

Poté, co jsou bicí hotové – zabere to tak týden, dva – projdou úpravami. Znamená to, že nahraný materiál se smrští do mřížky beatů, abychom tím zajistili jejich uniformitu a to, že jsou v souladu s click track metronomem. Prakticky všechny nahrané bicí jsou upravovány, a to kapela přizná nebo ne. Nad rámec základního procesu to zabere několik dní, poté se přistoupí k nahrání kytar a basy. Nezáleží úplně na tom, který z nástrojů přijde na řadu první, většinou záleží na volbě producenta. Basa zabere pár dní, zatímco kytary (protože jsou přihrávány a mnohdy mají více částí) mohou trvat dva i tři týdny. Nahrávání může probíhat v jiném studiu než bicí. Pokud kapela má syntetizéry nebo další nástroje, jsou přidávány průběžně.

Ale zase, každé album je jiné. „Nemám žádný předem daný postup, podle kterého dělám nahrávky,“ říká producent John Feldmann, jenž pracoval na deskách Panic! at the Disco, The Used a Good Charlotte. „Do mixáže tomu rád nechávám volný průběh. Není to tak, že bychom popořadě udělali všechny bicí pak basu nato kytary a následně zpěvy. Někdy uděláme kompletní song a pak ho zmixujeme. Občas zase uděláme jeden den několik bicích, další den nějaké kytary, takže tady opravdu není nějaký předem daný postup.“

Tak jako tak, poslední jsou v zásadě na pásku zaznamenávány hlavní a podpůrné zpěvné linky. Hlavní zpěvy se dělají první a mohou zabrat hodně času. Je totiž důležité zpěváka/čku nepřetěžovat, aby mu/jí neodešly hlasivky. Podle zvukového inženýra Joshe Newella (Black Veil Brides, Intronaut) je zkušenost s vokály taková, že se dělají, až pokud je vše ostatní dáno dohromady. Zpěvy mohou být taktéž nahrány v odlišném studiu, zvláště když jediné, co potřebujete, je malá místnost a vysoce kvalitní mikrofon. Ve většině případů se nahrávají bez živé kapely. Podpůrné vokály někdy dělá hlavní zpěvák nebo trenér zpěvu, jindy zase ostatní členové formace. Mějte na paměti, že backing vocals, které slyšíte na desce, mohou, ale taky nemusí být nahrány tím, kdo je zpívá naživo. Následně se vokály vyladí. Ano, třeba pomocí AutoTune v Pro Tools nebo podobným programem jako např. Melodyne. Zažitá představa, že se ladí jen v popové muzice, je mylná. Vyjma několika málo naprosto ojedinělých případů se všechny vokály na všech albech nějakým způsobem vylaďují. Vtip je v tom udělat to co nejneznatelněji.

Mixហje zásadní a zabere jen pár dní

Tím vlastně nahrávací proces vrcholí. Mohl trvat několik týdnů nebo klidně pěknou řádku měsíců. Po dokončení zpěvů se mohou přidat další efekty či bicí samply. Materiál se může doplnit o nahrané party smyčců či trumpet. „Potom, co nahrajeme jádro písní, si rád vyhrazuju trošku času na jejich doplnění o zábavný producentský materiál,“ říká producent Matt Malpass, který má za sebou spolupráci s The Ready Set. „To přidávám různá cvakání, pípání a stopy s bláznivým smíchem.“

Co teď? Teoreticky, pokud máte Pro Tools, můžete všechno prostě dát dohromady. Bude to ale znít dobře? Abychom vyrovnali frekvence, je zapotřebí mixážního technika, který vezme hrubé zvukové stopy a dá písním výsledný zvuk. Kapela u toho může či nemusí být přítomná. Mixហzabere pár dní a některým dobrým mixážním technikům stačí, aby jim kapela pouze poslala skladby opatřené poznámkami. Jiní producenti si ale alba raději sami mixují, než aby je někomu posílali. Výdaj je ale většinou stejný a nezáleží na tom, zda si najmete někoho navíc.

„Často si nejprve mixuju písně sám,“ říká Feldmann. „Jeden song mi zabere tak 6 až 8 hodin. Kapela přijde a řekne mi své názory, nebo jí pošlu MP3 a ona mi je zpětně okomentuje. Mixហpak ještě ten den dokončím. Jako třeba teď v případě nahrávky Red Jumpsuit Apparatus, kterou jsem právě dokončil. Oni mi vše okomentovali až úplně nakonec a já to všechno stihl udělat asi za 4 dny.“

Je teda už nahrávka hotová? Ne. Nakonec ji musí masteringový technik zmasterovat. To je něco jako závěrečné vyleštění alba a obvykle dochází k seřazení skladeb. Masteringový technik upraví audio podle něčeho, čemu se říká Redbook Guidelines, které určují, jak by mělo album ve výsledku vypadat. Tenhle krok mimo jiné zahrnuje hlasitost, jež je na každé desce jiná.

„Mastering má za úkol dát albu konkurenceschopnou hlasitost, tzn., když posloucháte iPod, abyste po jednom songu od Taio Cruze najednou neslyšeli nahrávku Destroy Rebuild Until God Shows, která je o osm decibelů tišší,“ říká Feldmann. „Mastering věci svým způsobem vyrovnává. Občas přidává trochu toho top-endu pro svěží zvuk a na druhou stranu i špinavost, aby nabyl na údernosti. Je to samozřejmě mnohem složitější, ale mastering vlastně píseň po písni uhlazuje, aby jako celek působily soudržněji.“

Jakou roli ve výrobě alba hrají finance? Druhý díl článku vám přineseme za pár dní!

zdroj: www.altpress.com