Rise Against – Endgame

V požadavcích našich čtenářů několikrát zaznělo subjektivní zhodnocení nejnovější placky amerických rockerů Rise Against. Recenze sama požadovala z důvodů níže uvedených trochu více času na sepsání. Její předmět není totiž zrovna žádné tintítko, které by si zasloužilo jednoduchou kategorizaci, udělení finálního skóre a zasunutí do šuplíku: „Hotové a ničím nevýjimečné hudební kompakty“. Ba ne, tady to bude trochu složitější.

Předem upozorňuji ty, kteří nový materiál politicky a ideologicky zřejmě nejúdernější kapely současného melodického punk-rocku slyšeli a již při prvních posleších si vnitřně zanadávali na onen „měknoucí efekt“, „ochabnutý řvací faktor“ (a podobné rádoby podstatné složky moderní tvrďácké muziky), a si ještě jednou svůj názor přeberou. V tomhle případě to skutečně není důležité.

Čtveřice Rise Against po kapánek slabším kompaktu „Appeal To Reason“ z roku 2008 tvrdě pracovala na něčem potenciálně lepším, na něčem, co upevní vztah dvou základních stavebních kamenů muziky této formace: silná textová báze a výrazné (čti: zapamatovatelné) melodie. „Endgame“ je materiálem, který vám tyto dvě vlastnosti zákonitě vštípí do hlavy.

Na sekundu nažhavme chuové buňky těm výtečníkům, kteří na všechno neustále spílají: Ano, ubylo rychlosti, ubylo Garethových řevů a ubylo charakteristického soundu z počátků kapely. Na druhou stranu přibylo mainstreamového (ač ten pojem z principu nenávidím, ale to je zase na jiný článek) zvuku, který je ale odveden precizně, přibylo textařských témat z běžného života, které jsou ale popsány McIrethovým ódickým stylem á la Pan Textař. K němu by se zkrátka většina kapel mohla jít vzdělávat a hned by na hudební scéně bylo trochu rozmanitěji a lépe.

Na „Endgame“ vás paradoxně mohou nejvíce pohltit maličkosti, kterých je požehnaně a každý si tak může libovolně vybrat. Například z takového refrénu skladby Disparity By Design vám spadne čelist, když sebejistý vokál pokládá otázku: „Is this an over-reaching arm or is this compassion?“ (volný překlad: Je to jen přečnívající paže nebo skutečný soucit?). Dalšími momentkami jsou dialogové intro ke skladbě Survivor Guilt (v kuloárech se proslýchá, že jde o pokračování k akustickému trháku Hero Of War z „Appeal To Reason“, znechucený pohled navrátivšího se vojáka na koncept války – „All I gave was everything and yet you ask me for more, fought your fight, bought your lie and in return I lost my life“), ze kterého doslova mrazí na zádech, nebo pročítání seznamu mladistvých (song Make It Stop), kteří v nátlaku společnosti spáchali sebevraždu. Texty představují skládanky z jednotlivých slov, které dokonale dávají smysl a k tomu všemu znějí skutečně na výtečnou, zvláště když jsou odprezentovány nezaměnitelným chraplákem zpěváka McIlratha.

Někdo označí otvírák Architects za klasickou regresi původních Rise Against, někdo označí singl Help Is On The Way za typicky rádiový song, který pro zkušeného posluchače po několika opakovaných přehráních ztrácí smysl. Říkejte si, co chcete, ale podstatné je, že deska samotná se pocitově nezadrhne. Každý song je specifickou součástí sborníku životních otázek: „jak nahlížet na současnou politickou scénu“, „jak vidí člověk s trochou názoru běžné životní situace“, „jak se takový člověk vypořádává s problémy“. Textařský klenot zabalený v hávu dobré muziky. V případě muzikálního vývoje Rise Against nejde o regresi. Jde zkrátka o jiný pohled. A ten se mi zatraceně zamlouvá.

Rise Against – Endgame

Hodnocení: 9/10

Label: DCG / Interscope
Vyšlo: 11. 3. 2011

Tracklist:

01. Architects
02. Help Is On The Way
03. Make It Stop (September’s Children)
04. Disparity By Design
05. Satellite
06. Midnight Hands
07. Survivor Guilt
08. Broken Mirrors
09. Wait For Me
10. A Gentlemen’s Coup
11. This Is Letting Go
12. Endgame