Den s blink-182
Když se nám ozval Robert Vlček z agentury Conspiracy, že chce konečně splnit sen tisíců lidí a přivézt blink-182, všichni od iPunku jsme byli nadšení, protože je to možná nejdůležitější kapela pro historii našeho webu. Samozřejmě někteří z nás už měli s blink naživo tu čest, zatímco jiní zarputile čekali jedině až na ten moment, kdy se skutečně ukážou v Praze, nicméně všichni z nás věděli, že 15. srpen bude velký den.
Dřív než existoval iPunk.cz, tehdy ještě pubertální Peťa Janoch vedl fanstránku o blink. Jednoho dne mu zazvonil telefon, do kterého se mu představil právě Robert Vlček, který tehdy volal jedině proto, aby vyjádřil nadšení, že Peťa něčemu takovému věnuje čas, a aby s ním sdílel své fanouškovství pro kapelu, kterou už tehdy měl koncertně pod kůží, když se za ní vydal do Států. Možná toto všechno zní jako z jiného světa, ale to jedině proto, že dekádu zpátky to skutečně ještě jiný svět byl.
Pro mě osobně podstata pátku nebyla v tom, že zase jednou budu mít možnost se potkat s kapelou, kterou mám už od děcka rád. Bylo to hlavně o tom, že pojedu na koncert s hromadou kamarádů, že si spolu hezky pokecáme, že prohodíme pár nevhodných vtipů, a že to všechno obalíme nevšedním zážitkem, jakým je The Mark, Tom and Travis Show pěkně z první ruky.
Z celé republiky jsme se vydali směr Praha, kde nás očekával náš jediný tamní zástupce Janskor. Z Ostravska fáral Floček, ze severu Dwarf, od Brna táhl Janoch a kůsek za ním já ze Slovácka. Když nás Vašek všechny uvítal interním vtipem zhmotněným do domácích chlebíčků s vlašákem, počkal jsem, až se všichni vydají směr koncertní hala, a pak potají – přestože jako zatvrzelý ignorant české kultury a českých tradic – jsem si taky jeden dal, protože pokud Češi lidstvo něčím obohatili, nebyly to kontaktní čočky, ale lahodná chuť nastrojené veky.
S předkapelami Gnarwolves ani Wilhelm Scream to tentokrát moc nedopadlo, protože jejich stage time jsme prokecali buď s dalšími kamarády, co jsme potkali okolo sparťanského hokejového chrámu, nebo s blink-182, kdy si Janoch utahoval z Hoppuse, že mu to v Anglii moc dlouho nevydrželo (Hoppus se i s rodinou přestěhoval v roce 2011 do Londýna, nyní se stěhuje zpátky do Kalifornie). Hoppus sice zarputile tvrdil, že je to jenom proto, že mu končí víza, všichni ale víme, že nechat si pršet na hlavu nikoho nebaví věčně, a určitě ne člověka, který vyrůstal u San Diega.
Koncert byl úplně jiný, než jak jsem u blink zvyklý. Malá hala, zvuk tříštící se snad úplně o všechno, hodně přehnané volume – to jsou věci spíše technického rázu a nevypovídají moc o kapele. Co už ale ano, tak to bylo jednoduché přímočaré vystoupení bez teatrálních výlevů (pominu-li plamenný nápis FUCK, který 10 let sbíral prach u Delonga v garáži, a 3 pytle konfet s Hoppusovým sólem na závěr). A přestože miluju velké koncerty dělané v takovém stylu, že se na pódiu děje víc úžasných věcí, než oči stíhají sledovat, blink bych úplně nejradši poslouchal z u-rampy ve skateparku, kde hrají právě takto jednoduchou show pro pár desítek lidí. Blink naživo totiž mají úžasnou atmosféru, která je dělala vždycky naprosto odlišnými – neberou se příliš vážně. Travisovy děti si po celou dobu koncertu pobíhají po pódiu, jak se jim zachce, Mark uprostřed písničky položí basu a začne si zavazovat botu a Tom vypadá, že si koncert spletl se zvukovkou, protože jinak ty jeho tradiční kecy mezi písničkami a nevhodně zaměněné texty vysvětlit asi nejdou. Občas vzniká drobná disonance, kdy uprostřed skutečně kvalitních songů na úrovni jako je Always zazní „I’m so sick of blowjobs, I hate them,“ což vám dokáže zkazit zážitek.
V tomto skromnějším pojetí koncertu jsem si ovšem uvědomil, jak mě na blink vždycky fascinovala sehranost, jak skvěle funguje chemie mezi jednotlivými členy. A je docela jedno, jestli kluky ještě vůbec baví hrát ty pubertální kraviny, které prostě pro lidi zahrát musí. Ta chemie funguje i v ten moment, kdy z Hopppusova výrazu doslova teče, jak se nemůže dočkat, až daný song skončí, kdy Delonge už neví, co by na svém vokálním projevu „ozvláštnil“, a kdy si Barker přidělává při bubnování práci navíc, protože v původním znění je pro něj písnička příliš jednoduchá. Jako celek fungují bez zadrhnutí – zatímco Delonge ještě nedořekl svůj joke, Travis s Hoppusem zcela synchronizovaně (avšak bez nutnosti odpočítávání nebo vůbec jakéhokoliv očního kontaktu) už rozjeli rytmickou část dalšího songu, do kterého se Delonge následně plynule napojí. Všechno to funguje, nikdo se z ničeho nestresuje, večer je fajn a váš život je zase bohatší o jeden super zážitek.
Na závěr bych chtěl za celý iPunk složit velké dík Robertu Vlčkovi za uspořádání tohoto koncertu, protože ho to stálo víc než jenom spoustu nervů. Současně taky všem lidem, co prokázali důvěru v pořadatele svou účastí a konečně Travisovi za (opět) naprosto neuvěřitelný hudební zážitek (ten člověk je žijící legenda), Tomovi za to, že se i s českými fanoušky podělil o svou kouzelnou osobnost a samozřejmě Markovi, který i ve svých 42 letech dá lidem přesně to, co po něm požadují.