Desky, které v roce 2011 ovlivnily redakci iPUNK.cz

Redakce, 24.12.2011, 15:38

Blíží se další konec roku, tentokrát toho s číslovkou 11 na konci, a s ním opět pomalu přichází i neopomenutelné bilancování. Už včera jsme vám přinesli první z mini-série „vánočních“ článků, respektive malý obsah, ve kterém najdete chronologický přehled přibližně 100 alb, na jejichž zadní straně najdete datum výroby 2011 a která považujeme za významná. Ještě předtím, než se podělíme o desky, na které se pro změnu těšíme v roce následujícím, a pochlubíme se dalším dílem z (ne)pravidelného cyklu Bylo/nebylo, dáváme vám ke štědrovečerní večeri malý dárek v podobě výběru desek, jejichž tóny zaujaly naše jednotlivá redakční ucha více, než kterékoliv jiné.

Nejde o žebříček „nejlepších desek podle iPUNK.cz“, netvrdíme, že alba, která redaktoři  vybrali, jsou top roku 2011. Jsou to pro nás však desky daleko vystupující z táhlého seznamu vydaných alb v uplynulých 12 měsících, se kterými bychom se s vámi rádi podělili a budeme jen rádi, když se s námi v komentářích podělíte o vaše názory a alba. Celá redakce iPUNK.cz vám tímto také přeje krásné Vánoce plné pohody a především dobré hudby.

 

Miroslav Kajan:
Foo Fighters – Wasting Light

Hned na začátku roku 2011 můj osobní žebříček nejpovedenějších desek utrpěl zásadní hrdelní zásah. Laťka, kterou nastavili Foo Figters s „Wasting Light“, požadovala po konkurenci nároky přímo nejvyšší. Na sedmé studiové placce úctyhodně zkušených rockerů, vedených mužem, který si prožil v hudební branži již snad úplně všechno, je totiž poznat koření těžké práce. Ze studia, které vzniklo z původní Grohlova garáže, přinesla pětice ze státu Washington patrně jedno z nejucelenějších rockových alb historie. Syrový zvuk mixovaný s naprosto přímě mířenými skladbami, kde minimálně polovina jejich ústředních melodií jen těžko vypadne z vaší dlouhodobé paměti. Hudební mastodont Grohl ukuchtil se svou seattleskou formací návykovou, chytrou a neoposlouchávající se desku.

Další pozice pro nejpovedenější desky jsou povětšinou ze zákoutí post-hardcoru a nemají s přímočarostí „Wasting Light“ nic moc společného. Bez bližších žebříčkoidních pozic se jedná o tyto: Emery – „We Do What We Want“ (pro do zdárného konce dovedenou snahu vytvořit v oblasti odlehčeného emo-post-hc něco nového), Funeral For A Friend – „Welcome Home Armaggedon“ (pro velkolepý návrat mých obrovských oblíbenců), Thrice – „Major/Minor“ (pro další zářez v kategorii „co nová deska – to naprosto jiný hudební směr) a „Silverstein – Rescue“ (pro umění udržet si svou tvář a zároveň neomrzet své posluchače)

 

Petr Janoch:
Angels and Airwaves – Love II

Šířit v našem industrializovaném světě nějakou myšlenku, není jednoduchá mise. Když se k tomu Tom DeLonge před několika lety rozhodl, způsobil šok mnohým svým příznivcům. Přesto DeLongova snaha šířit svoji myšlenku, nějaký názor a snad i poselství neutuchá. Naopak, rok 2011 přinesl završení projektu Love, který tvoří dvě hudební desky a jeden hraný film. A právě druhé album Angels and Airwaves „Love“, které letos vyšlo, se do mé hlavy zarylo velice hluboce. Rozhodně to není nejlepší deska letošního roku, ale o to nejde. Snaha šířit lásku po světě, to je až do očí bijící klišé. Ale co když to není klišé? Co když právě tyto sisyfovské snahy jsou dokladem smyslu života člověka? Co kdybychom se o to snažili všichni, nebo alespoň většina z nás?

Dnešní přematerializovaný západní svět poskytuje svým obyvatelům mnohé, ale zároveň jim mnoho, netuše, bere. Demokracie, internet, média, to jsou diktáty dnešní doby, které jsou využívány a také stejnou měrou zneužívány. Každý slaboduchý jedinec dokáže za klávesnicí a svitem ledek pohanit úplně všechno. O to méně levné je, když se někdo pokouší o něco, co svými rozměry překonává obzory běžných, každodenních myšlenek, starostí, života. O to více je nutné si cenit každé takové snahy. Jestliže DeLonge dokázal v sobě najít takové životní téma, takové poselství, tleskám mu. A jestliže dokázal najít v sobě tolik odvahy, aby toto poselství šířil dál, navzdory všemu a všem, tleskám mu podruhé. Tleskám každému, kdo něco podobného dokáže. Protože pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

 

Vašek Janeček:
Zebrahead – Get Nice!

V poslední době jsem začal hodně pochybovat o tom, jestli ještě vůbec poslouchám punkrock a jestli se mi ještě vůbec líbí. Všechny kapely, které jsem na začátku tisíciletí poslouchal už buď nehrají, nebo už se žánrově posunuli. A všechny nové kapely mě vždy dokázali unudit ještě dřív než jsem poprvé doposlouchal celé album (v lepším případě). Ale všechny moje pochyby byly ty tam ve chvíli, kdy jsem si poprvé pustil album „Get Nice!“ od Zebrahead. Jednoduchá kytarová hudba, bez různých moderních elektro věcí, mi připomenula jak jsem dřív tyhle písně hltal.

Album připomínající kombinaci starších Sum 41 a The Offspring v nejlepší formě, říznuté typickým hip-hopem není dokonalé, určitě si ho necením tolik jako například alb Transit – „Listen & Forgive“ nebo Emery – „We Do What We Want“. I když je na albu hitovkama přímo prošpikováno, Call The Cops – „Call The Cops“ je pro mě ještě o řád hitovější. Stejně jako nemá cenu ho porovnávat s mým asi nejhranějším album Owl City – „All Things Bright and Beautiful“. I přes to všechno pro mě nejdůležitější album roku 2011 je právě „Get Nice“, protože mě přesvědčilo o tom, že i když i já se vyvíjím, pořád dokážu ocenit chytlavou punkrockovou muziku.

 

Martin Komárek:
Sum 41 – Screaming Bloody Murder

Pokud jmenovat tu jedinou desku za rok 2011 byli by to Sum 41 a „Screaming Bloody Murder“. Na hodnocení alba jako takového jsem se vyřádil už na jaře v recenzi – teď s odstupem bych chtěl jenom dodat, že to, jak se Sum 41 ani v této pro hudební průmysl apokalyptické době nebáli riskovat (přestože od samého začátku věděli, že si u mainstreamového publika zadělávají na pořádný malér), byl tento rok prakticky unikátní jev. Češi by na to mohli nasadit úsloví „pálí je dobré bydlo“, nicméně to by tady nebylo tak úplně na místě. Stejně jako s albem „Chuck“, Sum 41 znova přispěli do zlatého fondu punk-rocku – jenom si toho tentokrát příliš mnoho lidí nevšimlo.

Větší pozornost si určitě zaslouží i 7. album veteránů Social Distortion, „Hard Times and Nursery Rhymes“. Tahle kapela je úplně někde jinde než všichni ostatní dědkové v hudební branži. Dělají pořád lepší a lepší hudbu a ke všemu se žánrově staly relativními unikáty, když se na této desce plně oddali retrospektivě klasického rock’n’rollu z dob Chucku Berryho, Carla Perkinse nebo začínajícího Elvise. Když se k tomu ještě oháknout do stylových obleků a na hlavu nasadí fedory

Ale originálně se dá tvořit i v rámci moderní hudby. Pokaždé mě o tom přesvědčí Star Fucking Hipsters a jejich letošní „From the Dumpster to the Grave“ je takovou koncentrací toho nejlepšího z prvních dvou desek. Pasovat špinavý newyorský punk na vysoké umění – to umí jedině oni. Na druhou stranu ale v srpnu vyšli i druzí The Rabble. „Life’s a Journey“ je jedna z hodně mála desek, která mi letos připomněla, že i klasický street-punk má pořád co nabídnout.

Na závěr bych se ale chtěl navrátit k pop-punku, kde mi velkou radost opět udělala Avril Lavigne. „Goodbye Lullaby“ je totiž takovým manifestem toho, že i ultrapopulární interpret může vydat dobrou desku. Lavigne byla vždycky taková. Dělá jenom, co ji baví, nehledě na to, co z toho nakonec vyleze nebo jakou nálepku se na ni kdo bude snažit napasovat. Každé její album spontánně kopíruje její aktuální náladu. Vůbec netuším, co vydá příště, ale lhal bych, kdybych řekl, že se netěším. Víc k albu si přečtěte opět v recenzi.

 

Floček:
Blink-182 – Neighborhoods

Ne, „Neighborhoods“ není to nejlepší, co jsem letos slyšel. Rozhodně mě ale nová deska Blink-182 zasáhla nejsilněji ze všech, které se mi během uplynulého roku dostaly do uší. Už jsem to zmínil v recenzi a zmíním to znovu, „Neighborhoods“ je umělecké převtělení pánů Hoppuse, DeLonga a Barkera do jejich nejtemnějších nočních můr, vlastních niter, obav, strachu a myšlenek, ale paradoxně mě právě tyto prvky zasáhly tak silně, jako snad naposledy jejich eponym nebo „Common Dreads“ od Enter Shikari. Rozhodně jsem nečekal, že ta osmiletá díra zapříčiněná rozpadem kapely a dlouhotrvajícím procesem nahrávání bude dokonale zaplněna temnotou a pesimistickými písněmi o smrti, ale funguje to a moje srdce opět radostně plesá. Můžete mě za to nenávidět, posmívat se, ale já Blink-182 miluju a „Neighborhoods“ je pro mě jednoznačně nejsilnější deskou roku 2011.

Kvůli ní (nebo možná díky) jsem na „druhou kolej“ odsunul i další letošní skvosty typu Foo Fighters, You Me At Six, Twin Atlantic, Sum 41, akustické Yellowcard, Four Year Strong, The Subways nebo Angels and Airwaves. Skvosty, které me neskutečně baví a které mi několikrát báječně zpříjemnily hudebně velmi silný rok, a skvosty, mezi které se v neposlední řadě zařadily i alba z úplně jiného soudku, jako například „Mylo Xyloto“ od Coldplay, Snow Patrol nebo parádní deska „El Camino“ dvojice The Black Keys inspirovaná 80. lety.

Související články
Komentáře