„Kdybychom to dělali pro prachy, dělali bychom jinou muziku,“ vzkazují Agnostic Front

Jelikož se v úterý vrátí do Čech kytarista Vinnie Stigma, tak využiji příležitosti a šáhnu do šuplíčku, kde mi již od dubnového koncertu Agnostic Front leží rozhovor s baskytaristou Mikem Gallem. Po koncertě jsme se sešli, abychom prohodili pár slov o kapele, ale samozřejmě jsem se zeptal i na pár jeho názorů. Unavený, ale usměvavý Mike okamžitě nasadil tón běžné nenásilné konverzace a přiblížil nám tak svět člověka, který má možnost hrát s jednou z nejvýznamnějších hard-coreových kapel minulosti i současnosti.

Tak jak dlouho jsi s Agnostic Front?
S Agnostic Front válčím už 7 let.

Kolikrát jsi s nimi zavítal do ČR?
Aspoň tak 7krát. Myslím, že jednou každý rok, ale radši řeknu 5krát, abych nepřeháněl.

Co se změnilo od tvojí první návštěvy?
Nezdá se mi, že by se něco změnilo. Přijedem, dobře se bavíme, díky Bohu za to – je to parádní.

A kapela? Tam je taky všechno při starém?
Tak tam jsou 2 nové desky, „Another Voice“, „Warriors“, takže tak.

Jaké jsou tvé hudební vzory? Co tě ovlivnilo?
V podstatě jsem vyrostl na newyorském hard-coreu. Je úžasné hrát s Agnostic Front, protože to je jedna z těch skupin, které jsem poslouchal, když jsem byl malý. Jinak všechno od Black Flag, Circle Jerks, Cro-Mags, Sick of it All, tyhle věci.

A co posloucháš teď? Myslím teď spíš tu mladší scénu.
Hmm, těžko říct, co z těch nových ještě poslouchám. No je jich málo. Víš, čím jsi starší…

Takže jsi ze staré školy?
Jo mám raději ty starší věci.

Posloucháš někdy nahrávky Agnostic Front?
No jasně, pořád.

Jaký je to pocit?
Víš, pořád je miluju. To je taky to, proč ještě dělám tohle. Je to skvělé, opravdu pocta hrát s těmito chlapy.

Takže si občas sedneš do obýváku a ponoříš se do vlastní desky?
To musím, musím trénovat jinak bych to zapomněl, ale je to v pohodě, protože si to užívám.

Jak zkoušíte s kapelou?
My už všechny písničky známe. Dojdeme domů a každý si zkouší pro sebe. Akorát když vyrážíme na šňůru, tak se párkrát slezeme. Ale známe tu hudbu už dost dobře.

A kdo píše setlisty koncertů?
Povětšinou Roger (Miret, zpěvák)… Vždycky Roger… Sepíše to a jdeme na to.

Když napíšete písničky, kdo rozhodne, které půjdou na desku, a které ne?
První si uděláme ode všech jenom dema. Všichni je poslechneme a pak si řekneme:“Tak fajn, se vší upřímností ven a vyberme ty nejlepší kousky.“ Je hodně písniček, co jsme udělali a vykašlali se na ně, protože prostě nebyly dost silné, nebyly tak dobré jako zbytek, tak jsme se jich prostě zbavili.

Dáte je někdy na nějakou B-sides kompilaci?
Ta možnost tu je. Možná na některých trochu zapracujeme a vylepšíme je.

A předělal bys ty osobně nějakou písničku nebo dokonce celé album od vás?
Jednoduše, když něco není dost dobré…tak to není dost dobré.

Chápu…
Prostě se toho zbavíme.

Roger Miret prý bydlel v Londýně…
Jo, chvilku jo.

…nebylo to těžké pro kapelu?
Tak dneska už je to jinak.

Teď žijete zase v jednom městě?
No ne, teď zase žije v Arizoně. Přesídlil zpátky domů. Znova se oženil, má nové dítě, novou ženu. Má vlastně celý nový život. Napíšeme hudbu, sedneme ke komplu a on řekne, co se mu líbí a co ne.

Jste v kontaktu, když nejste na turné?
No v kontaktu jsme, ale…

Jasně, myslím osobním.
Ale jo, celá skupina je, jenom Rogovi to posíláme.

Nevím, jestli to budeš vědět, ale v 93. když hrál v Praze, tak povídal o jednom zvyku z vězení, že když někde necháš boty, naznačuješ, že už se tam nikdy nechceš vrátit. Můžu se tě zeptat, jak to mohl myslet?
Ty jo, tak to moc nechápu. Nechat boty jako náznak, že se někam nechceš vrátit? No, nevím, je hodně věcí, co vykládá o vězení.

Vidím, že máš hodně kérek. Jaký je tvůj názor? Proč si dělat tetování?
Takhle, všechno na mě něco znamená. Tohle je hudba, něco jako, že hudba je můj život. Na kotnících „L I V E L I F E“… Misfits na mě měli obrovský vliv, takže ti jsou tady…

Když jsem dělal rozhovor s Markem Unseenem, tak se ukázalo, že je taky velkým Misfits fanouškem. Znáte se?
Jo s Markem se znám dost dobře.

Hrajete někdy s Unseen?
Jojo, hrajeme spolu pořád.

Jaký máš na něj názor?
Skvělý, mám ho hodně rád. Je to vůbec celá skvělá kapela a skvělí lidi.

Co když má někdo tetování, jenom protože to vypadá skvěle?
Věci se teď mají tak, že tetování je hodně trendy. Je to zlegalizované. To je prostě tak. Je to podobné jako s celou HC a punk-rockovou hudbou. Očividně se uchytí. Myslím tím, že scéna je malá, hládne, ale ta hudba je příliš dobrá. Nakonec se stejně všechno stane celosvětovým. Stejně jak tetování. Někdo je má, protože je cool je mít, jiný z důvodu, že to něco znamená.

Kdo je tvým oblíbeným tatérem?
Hmm, není nikdo takový.

A dělá Vinnie (Stigma, kytara) tetování?
Ne…on jenom sere lidi. Ne vážně, vede jenom krámek s tetováním. Já tam pracuju a taky Jimmy z Murphy’s Law.

Teď pojďme srovnat Evropu a Severní Ameriku. Kde je to lepší, kde jsou koncerty živější…
Srovnal bych spíš Jižní Ameriku a Evropu, tam je to tak nastejno, ale lepší než v Severní Americe. Tam jakoby děcka neměli tu vášeň pro hudbu. Jsou příliš rozmazlení, mají rádi jenom, co zrovna letí.

Takže víc lidí máte na koncertech tady?
No jo a taky je to v tom víc zapálení.

Na druhou stranu, není to náročné pořád cestovat?
Zase tak ne. Máme tady sebou tour bus. Můžeme si to dovolit.

A co kamarádi tam doma?
Nevím, těžko říct…

Berete některé s sebou?
No jo, normálně bereme…

Přítelkyně, manželky,…?
Tak to ne! Žádné holky na turné. To je pravidlo. Možná na…možná na pár dní. Nikdy ne celou dobu. Není to snadný cestovat pořád dodávkou, busem…holky to nezvládají. Ale jasně, je pár holek z kapel, o kterých to nemůžu říct.

Třeba?
Rachel z Most Precious Blood, Candace z Walls of Jericho,… Tyhle holky jsou hard-core. Ne, beze srandy, ony tím žijí. Dává jim to všechno.

Když jsem přijel, tak venku postávali dva přiopilí típci, co se ptali, co za bandu může přijet v takovém autobuse – že tohle přece není hard-core. Co ty na to?
Tohle je ten nejzkurvenější kec, co jsem kdy o tomhle slyšel. My sem přijedem a…no prostě ti hoši to asi nechápou. Každý kdo říká, že hudbou se nesmí vydělávat peníze, je úplný idiot. Nevím, který retard s tímhle přišel. My tím žijeme, dáváme srdce a duše, abychom pobavili lidi. Na začátku této šňůry jsme měli 10 dní dodávku, 10 hodinové cesty, víš jak. Lidi neví, o čem, do prdele, mluví, dokud to nezažijí. Plnou hubu keců má každý. Rád bych viděl je, jak to dělají. Není to vůbec snadný i přesto, jak mě to baví a jak to mám rád.

Pravda, je jednodušší se ožrat..
Asi tak.

Možná to je proto, že je to vůbec poprvé, co vedle tohoto klubu vidím takto velký stroj.
Je to velký autobus, ale máme tam 18 lidí, 3 skupiny. Nejsou to jenom 4 kluci, co se baví ve velkém autobuse. A navíc, stojí to dost prachů mít takový bus. Dostaneme takhle sami míň peněz. Prostě, dokud to lidi nezažijí a nezjistí, o čem to opravdu je… Většina prostě pindá a sedí doma na prdeli, s takovou toho opravdu moc nezažiješ.

Pojďme jinam. Na co se do budoucna těšíš?
Pořád se vracet, pořád to všechno dělat, vydávat desky. Milujeme tohle a nikdy s tím nepřestaneme, dokud na nás nepřestanou lidi chodit.

Nemáš někdy takové chvilky, kdy si říkáš, že bys se na to nejradši vykašlal, šel úplně od toho.
Ne, to nejsem já. Miluju to. Miluju hudbu. Díky tomu žiju.

Ani pár nocí?
Tyhle noci jsme prostě unavení. Je to těžké, žádná pohoda. Něco ti řeknu. Je mi 33 let a pořád dost skáču, snad ještě divočej než za mlada. Dělám to denně, takže moje kolena jsou odepsaná, holeně taky. Ale stejně to pořád dělám, protože hudba tě prostě vždycky nakopne. Stojí to hodně, ale v žádném případě s tím neseknu. Teda doufám. Podívej na Vinnieho, ten už má 52 a pořád to dělá.

To už mluvíme vážně o vášni, těžko může někdo říct, že to děláte pro prachy.
Kdybychom to dělali pro prachy, dělali bychom jinou muziku.

Hodně toho nacestujete, ale kořeny máte v docela drsném prostředí newyorského hard-coreu. Jste asi docela zvyklí čelit problémům spojenými s HC, ale zažili jste přesto situaci, kdy vás fanoušci opravdu nepřijali, nevím, třeba v Rusku?
Všude kam dojedeme, je to bez problémů. Všichni jsou v pohodě…

Žádné roztržky?
Ne, žádné potyčky. Na turné nikdy. Možná někdy za čas se povede, ale to nebylo v Rusku. Někdy se lidi prostě utrhnou ze řetězu, ale snažíme se je udržet v klidu. Záleží na místě a čase, víš jak. Ale vždycky se to snažíme nějak udržet v mezích. Nikdy se na turné nebijem.

Neměl nikdo ani problémy s tím, že jste Američané?
Myslím spíš, že v Americe se to víc mele než tady. To je taky proč sem raději jezdíme. Lidi se tady chodí hlavně bavit.

Jak se zachováte, když publikum není tolik odvázané jako vy?
Po koncertě to cítím tak, že jsem od publika dostal víc, než jsem jim sám dal. Ale když tam jenom tak stojí s rukama v kapsách, tak dělám to samé. Ha! Ale ne, ať se děje cokoliv, vždycky do toho dám svou vášeň. Když se nehýbou, tak nasrat, tak si to užiju pro sebe. Ale jasně, je to mnohem lepší, když se publikum baví.

Pamatuješ si na nějaký večer, kdy publikum bylo opravdu chladné?
No jo, sem-tam se to podaří, ale tak… Spíš se podaří že hrajeme a všichni jsou na mol, že jo. Ale tak to není pořád, záleží na okolnostech. Nemůžu si vybavit nějaký takový koncert, většinou jsou to skvělé večery.

Tak teď jestli máš něco, co bys chtěl vyslat k lidem.
Mějte na paměti, že v hudbě je vášeň. Je to prostor pro seberealizaci. Lidi sem chodí, aby zapomněli na své problémy, aby si to užili. Dělejte to tak pořád, nepřestávejte podporovat hard-core a vůbec dobrou hudbu, však víš. Já mluvil hlavně o hard-coreu, protože to je hudba čistě od srdce. Serte na popové hovadiny, to je můj vzkaz.