Matchbook Romance – Voices

Téměř každá kapela, která vydá úspěšné album, odehraje celosvětové turné a osloví davy lidí, dospěje do bodu, kdy se chce radikálně změnit, udělat něco daleko lepšího než doposud. Některá kapela do tohoto bodu dospěje až po pár v podstatě stejných deskách, jiné se onen přerod příliš nepovede. Matchbook Romance debutovali v roce 2003 deskou Stories And Alibis, díky níž se vzápětí stali kapelou velmi známou. Když začali pracovat na albu druhém, nesnažili se jen nastavovat předešlé hity, chtěli se všem ukázat ve světle dobrých skladatelů a zručných muzikantů. A vyšlo jim to perfektně.

Již zmíněný debut kapely se mi příliš nezamlouval, proto jsem s Voices nejdříve váhal. Po prvním poslechu jsem desku skoro hodil k ostatním a dál se jí nezabýval. Jen díky první písni, která se mi líbila okamžitě, jsem album začal poslouchat víc. A vyplatilo se. Není se co divit, hudba je nesrovnatelně složitější než jejich předešlá, moc pop-punku rozhodně nečekejte. Docela se mi zdá, jako by hrála úplně jiná kapela, změna je opravdu patrná již z prvních tónů…

Album startuje You Can Run, But We’ll Find You, tedy lépe řečeno hloubavá melodie piána a kytary. Píseň plyne ve středně rychlém tempu, její potemnělou náladu ještě umocňují velmi vyvedené vokály, zvl᚝ v refrénu. Vrchol skladby pak patří kytarovému sólu a následujícímu rychleji zachranému refrénu, pak už se zase ponoříme do lehkých tónů piána. Dvojka Surrender je pravý opak. Pokud bych měl jednu věc označit jako pop-punkovou, bude to právě tato. Ani zde ale nečekejte něco, co už jste v podání kapely slyšeli. Píseň má skoro 5 minut, velmi energický a melodický refrén, rozsáhlé instrumentální pasáže a opět nepříliš veselou náladu. Přes My Mannequin Can Dance, charakteristickou hlavně změnami rytmů, se dostaneme k prvnímu většímu zpomalení, Goody, Like Two Shoes. Tichý zpěv a kytary, doprovázené smyčci, působí klidně a emotivně. Pak ale kytary vybuchnou vzhledem k předešlé pasáži v téměř ohlušující disharmonii, po pár sekundách následované melodickým a opět klidnějším refrénem. V písni se dále střídá víc motivů, délka 7 minut je zde vcelku namístě a song rozhodně nenudí. První singl, Monsters, je prozměnu roztančená karnevalová pecka s tleskáním, silnou melodií a neméně silným rockovým sólem na kytaru.

Následující trojice pomalejších věcí (Say It Like You Mean It, Portrait, Singing Bridges (We All Fall)) chvilkami zanudí. U nich mám také poprvé na albu pocit, že by písně zasloužily zkrátit. I tak jsou to ale songy nadprůměrné a vychutnáte si je nejlépe po tmě nebo v depresi. Rychlejší osvěžení ale přijde hned v zápětí v podobě Fiction. Docela agresivní pecka se zpěvným refrénem a povedenou instrumentální vsuvkou. Předposlední What A Sight je rozhodně jedním z nejsilnějších momentů desky. Refrén jako vytržený z jak jinak než šastně končícího hollywoodského trháku, klasický slaďák, nicméně funguje opravdu dobře. Závěr patří mé oblíbené I Wish You Were Here, písni ospalé a smutné, hrané jen na kytaru a harmoniku. Po desetiminutovém tichu se ještě dočkáme akustického hidden tracku, jehož účel se mi ale odhalit nepovedlo. Nejen že přímo nesnáším onu zbytečnou pauzu, samotný song ani není moc zajímavý.

Deskou Voices si Matchbook Romance své cíle splnili bohatě. Deska je vyspělejší, komplikovanější, velmi originální a osobitá, působí depresivně a smutně a obsahuje celou řadu skvělých songů, které se sice nemusí líbit na první poslech, ale když jim dáte šanci, mohou vás oslovit velmi silně. Pro mě rozhodně velké překvapení, které si vysoké hodnocení i přes drobné chybičky určitě zaslouží.

Matchbook Romance – Voices

Hodnocení: 9/10

Label: Epitaph
Vyšlo: 14. 2. 2006

Tracklist:

01. You Can Run, But We’ll Find You
02. Surrender
03. My Mannequin Can Dance
04. Goody, Like Two Shoes
05. Monsters
06. Say It Like You Mean It
07. Portrait
08. Singing Bridges (We All Fall)
09. Fiction
10. What A Sight
11. I Wish You Were Here