„Nechceme si politickými názory nikoho znepřátelit,“ říkají Taking Back Sunday

Během návštěvy vídeňského Give It A Name festivalu jsme měli příležitost sejít se k rozhovoru se dvěma členy amerických Taking Back Sunday. Vyzpovídanými se stali zpěvák Adam Lazzara a kytarista Ed Reyes, s kterými jsme probrali jejich nadcházející desku „New Again“ (vychází 2. června), nedávnou změnu na postu kytaristy a mnoho dalšího…

Právě je něco kolem čtvrté odpoledne, jak zatím probíhal vᚠden?
Adam: Jsme tu teprve pár dní, takže se pořád pokoušíme přizpůsobit místnímu času, protože pro mě je tady o sedm hodin víc a to stejné platí pro Eda. Vstával jsem kolem desáté hodiny, zašel si do posilovny a potom jsme dorazili sem. Měli jsme zvukovou zkoušku a potom se půjdeme podívat po nějakém jídle.

Ed: Já jsem vstával okolo šesté hodiny ráno, abych se prošel po Vídni a udělal si fotky. Je to překrásné město a já jsem teď opravdu unavený.

Jaký program máte po vystoupení?
Adam: Tyhle koncerty se táhnou hodně dlouho, takže se obvykle potom, co skončíme, jen tak poflakujeme s Underoath a Thursday. Jsou to naši opravdu dobří přátelé z domova, takže jen tak posedáváme a bavíme se o muzice a různých blbostech.

K tomu jsem chtěl směřovat i další otázku. Na scéně je spousta kapel hrajících tuhle moderní odnož punk-rocku nebo post-hardcoreu, a už tomu chcete říkat jakkoliv. Panuje nějaké bližší souznění mezi těmito skupinami?
Adam: Především s Thursday a Underoath hrajeme koncerty už sedm nebo osm let, takže se vytvořilo pouto tím, že se spolu bavíme. V podstatě je to stejné, jako když chodíš ven s někým ze svých kámošů. Když s nimi trávíš spoustu času, tak se stanete blízkými přáteli.

Největší událostí, co se za poslední rok a půl stala u Taking Back Sunday, je bezesporu odchod kytaristy Freda Mascherina, takže ho nelze nezmínit. Fred se nechal slyšet, že se objevily problémy v přístupu, jakým jste chtěli tvořit hudbu. V čem byl jeho přístup tak rozdílný od zbytku kapely, že musel odejít?
Adam: Myslím, že deska, kterou vydal, mluví výrazně za hudbu, kterou chce on psát, a 5. června vyjde naše nová deska „New Again“, kterou jsme napsali s Mattem Fazzim a ta mluví hlasitě za to, co chceme dělat my.

Dokázal bys být konkrétnější? V čem spočíval ten rozdíl v přístupu?
Adam: S Mattem Fazzim v kapele a ve způsobu, jakým jsme napsali „New Again“, neexistovaly žádné hranice. Nebylo nic, co bychom nezkusili, a to je něco, co bylo vždycky hodně důležité pro mě a ostatní kluky v Taking Back Sunday. Nikdy nechceme zůstat stát na místě, chceme se pořád pohybovat a růst jako lidé i jako hudebníci a myslím, že „New Again“ je toho dokladem.

Jak jste vůbec našli svého současného kytaristu Matthew Fazziho? Co jste po novém kytaristovi požadovali a jak vypadal výběrový proces?
Matta Fazziho jsme znali od roku 2004. Hrál ve skupině s názvem Facing New York. Chtěli jsme někoho, kdo se na věci dívá ze širší perspektivy, abychom se mohli pokusit rozvinout náš zvuk a pokusit se oslovit víc lidí. Byl prvním, kdo přišel na zkoušku, a nakonec jsme ním skončili.

Takže na to místo nebylo víc kandidátů?
Adam: To bylo, ale po první zkoušce s Fazzim jsme věděli, že to bude on.

Ed: Prostě se to tak mělo stát.

Kde jste se vůbec poohlíželi po novém kytaristovi?
Adam: Jak jsem říkal předtím, hledali jsme někoho, kdo se dívá na věci z širší perspektivy.

Ed: Někoho, kdo by nás motivoval k tomu, abychom se sami zdokonalovali.

Takže jste hledali spíše mimo scénu?
Adam: Vlastně oboje, protože Facing New York byli považováni za součást scény, ale Fazziho přístup ke kytaře je jiný. Spousta kytaristů se na kytaru podívá a vidí, že toho s ní můžou udělat jenom tolik, protože je jenom tolik not a takový počet strun a jenom takové množství míst, kam můžeš zajít. Fazzi se na to takhle nedívá. Vždy se snaží posunout sebe samého i nástroj, aby udělal věci, které by ostatní normálně neudělali. Musel bych to přirovnat k… Jak se jmenuje ten z Rage (Against the Machine, pozn. red.)? Tom…

Morello?
Adam: Jasně! Ten chlapík nezná žádných hranic, když se podívá na kytaru a Fazzi je na tom úplně stejně.

Jak jsi už zmínil, Fred založil vlastní skupinu, The Color Fred. Jste s ním v kontaktu a sledujete, jak se jeho kapele daří?
Ed: Ne!

Adam: Ne!

Nějaký důvod třeba?
Adam: Nechci se moc pouštět do záležitostí okolo Freda, protože můj otec mě vždy učil, že pokud nemáš říct co hezkého, neměl bys říkat vůbec nic. A Fred řekl spoustu nepěkných věcí, než odešel, a potom šel za médii, aby v tom pokračoval.

Ed: Prostě se do těchto věcí nezapojujeme.

Adam: Když budeš chtít mluvit o tom, jak úžasný je Fazzi, budu o něm mluvit, dokud slunce nezapadne, ale jak jsem říkal, jdeme dál.

Taky jsi zmiňoval, že vám vychází album v červnu. Máte nějakou informaci, která by ještě podpořila očekávání fanoušků? Nějakou zvláštnost třeba…
Adam: Hudebně je na „New Again“ spousta nových věcí. Je to voda, do které jsme nikdy předtím nevkročili. Desku dělá opravdu zvláštní to, že když si ji poslechnu i já, cítím, jak jsem osobně vyrostl jako muzikant a zpěvák. Mohl bych jí poslouchat, slyšel bych jednotlivé části, které každý hraje, a pozoroval bych ten růst v jejich hře i skládání. Rád si myslím, že tyhle songy jsou mnohem všestrannější, než spousta věcí, které jsme udělali v minulosti. Nemůžu se díky tomu dočkat, až se to dostane k lidem.

Pořád se držíte textů s osobními tématy?
Adam: Jasně! Na téhle nahrávce je velký rozdíl oproti těm minulým v tom, že jsem se vždy snažil být hodně záhadný a tentokrát jsem to omezil. To, si myslím, dělá nahrávku přístupnější lidem.

Ed: Odhadoval bych, že je mnohem přímočařejší.

Adam: Řekl bych, že pokud něco, tak je ještě víc osobní, protože tam jsou skladby jako Everything Must Go. Je pro mě těžké hrát tuhle píseň na živo před lidmi kvůli tomu, co pro mě znamená.

Kolik jste měli připravených skladeb, než jste šli do studia, a co budete dělat s těmi, co se nevešly na desku?
Adam: Měli jsme okolo 35 nebo 36 skladeb a zúžili jsme to, takže deska jich má 11, ale potom jsme nahráli tři bonusové, protože se nám líbily tak moc, že jsme je nemohli neudělat.

Ed: Použijeme je v budoucnosti jako b-side nebo něco podobného.

Adam: Jedna bude přibalena u japonského vydání a další Didn’t See That Coming bude u iTunes vydání a potom je tu ještě další s názvem Winter Passing, což je prostě opravdu skvělý song a ten si jakoby schováváme pro nějaké speciální vydání.

Jak jsi říkal, budete mít bonusovou skladbu u japonského vydání, proč všechny kapely vydávají bonusy v Japonsku? Pokaždé to tak je…
Ed: To je pravda, vždycky jsem se nad tím podivoval…

Adam: Je to jednoduše záležitost labelu…

Ed: Měli bychom mít bonusový song pro Rakousko.

Podle čeho se rozhodujete, že tyhle tři se nevejdou na desku? Proč ji neuděláte o dvanácti, třinácti skladbách?
Adam: Myslím si, že cokoliv víc než deset jedenáct skladeb na desce už je moc. Pocházím z vinylové školy a spousta mých oblíbených jako třeba Springsteen jich mají devět. Ten proces je hodně složitý, ale v podstatě se snažíme si sednout a poslechnout si všechny skladby jako celek. Hrajeme si s jejich různým seřazením a na základní nahrávku se prostě dostane ta kolekce, která nejlíp poví příběh. Song jako Winter Passing nezní jako cokoliv na desce, protože je to jednoznačná r’n’b melodie. Kdyby byl na desce, měl bych pocit, že by vyčníval tak moc, že by sice byl dobrý, ale něco jako zpomalovací pruh na dálnici a pokud jedete 80 mil v hodině (přibližně 129 km/h, pozn. red.), nechcete najet na zpomalovač.

Momentálně jste v kontraktu s major labelem, jak ho máte postavený? Kolik desek ještě máte nasmlouvaných?
Adam: Tolik, kolik chceme…

Takže nemáte stanovený počet nahrávek?
Adam: Ne, jak bych to nejsnadněji popsal? V podstatě pokud budeme nahrávat desky, oni je budou vydávat. Taková je dohoda.

Předtím jste byli u Victory Records a vždycky se tu objevovaly zvěsti, že s kapelami, které odešly k major labelům, neměli nejlepší vztahy. Hawthorne Heights nebo Thursday u nich však od té doby vydali nějaké věci, takže jaký postoj k tomu vydavatelství zaujímáte momentálně vy?
Adam: Nemáme s Victory jakékoliv vztahy a je mi to jedno. Máme naše neuvěřitelné vztahy s Warners. Míval jsem tuhle představu o velkých špatných major labelech, ale vůbec to tak není, což mě vážně šokovalo. Když jsme se totiž začínali střetávat s major labely, trapně jsem se k nim choval jako čurák.

Ed: Říká pravdu…

Adam: V mé hlavě to byli ti zlí hoši. Skrze spolupráci s Warner jsem si však postupně uvědomil, že máme víc prostoru k dýchání, víc svobody a lepší možnosti, jak dostat naši hudbu k lidem, než jsme měli kdykoliv předtím. Nedělají, neudělali, ani nemůžou udělat cokoliv, co by nešlo nejprve přes nás. Zatímco s Victory to tak nebylo, což je úplný opak.

Taky jsem si vždycky myslel, že major labely jsou špatný a vždycky jsem byl rád, když kapely podepisovaly malým vydavatelstvím. Kolikrát je však jednodušší domluvit spolupráci s velkým vydavatelstvím než s malými, které zastupují například Emery. Nemají tu totiž nikoho, kdo by se o ně staral a je složitější se k nim dostat…
Adam: Našim cílem s kapelou vždycky bylo oslovit, co nejvíc lidí jen můžeme. Když jsem vyrůstal, miloval jsem a pořád miluju kapelu Lifetime, která pochází z New Jersey. Chtěl bych, a my všichni chceme, zkusit pomoct lidem způsobem, jakým tahle skupina pomohla mně. Kdybychom tak mohli oslovit tolik lidí, kolik jen budeme moct, a zapůsobit na tolik lidí, jak jen bude možné, stejným způsobem jako oni. To bylo vždy našim cílem a spojení s Warnerem nám to usnadňuje.

Ed: Cítil jsem to stejně jako Adam. Hodně jsem se majorů bál, ale potom jsem dostal šanci je poznat a uvědomit si, jaký tým tvoří a další věci. Taky jsem zažil tu pachu, kterou zanechala nezávislá vydavatelství a stejně to je se všemi skupinami, které odešly k major labelům.

Vy sami hrajete styl vycházející z punk-rocku…
Adam: Jo, všechny naše oblíbené kapely hrají punk-rock.

Punk-rock však byl vždycky hodně o politických záležitostech a uvědomělosti k tomu, co se děje okolo vás. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste se do těchto témat nějakým způsobem pustili?
Adam: Jednoznačně na to mám vlastní názory a nedávno se v Americe odehrály volby. Tehdy jsem k tomu dokonce vyjádřil. Kvůli čemu jsem však ostražitý, je rčení „Co člověk, to názor“. Nechci si nikoho znepřátelit, protože nevěří ve stejnou věc jako já. Mám pocit, že kdybychom byli političtější a tlačili našimi názory na lidi, tak by to spoustu z nich popudilo.

Ed: Jasně! Všude kolem je dost kapel, které mluví o politice.

Adam: A já nejsem politik.

Takže se snažíte oddělit hudbu od vašeho politického přesvědčení?
Adam: Je to tak, protože to vytváří stejné hranice jako náboženství, a tak toho nechci být součástí. Na konci dne jsme všichni stejně jenom lidi a všichni procházíme tou širokou škálou emocí.

Ed: Naše kapela jednoznačně není o prosazování našich názoru před lidmi.

Na druhé straně jsou však vaši přátelé Underoath nebo Emery známí pro své křesťanské názory, které vyjadřují ve své hudbě a promlouvají o nich před publikem
Ed: Mají právo vyjádřit svůj názor.

Adam: Je to stejná věc, jak jsem řekl: „Co člověk, to názor“. Dělají to takovým způsobem, který na nikoho netlačí.

Tvůj bratr Nathan založil skupinu Undecided. Hrají podobný styl jako vy…
Adam: Je to o něco popovější…

Přemýšleli jste o tom, že byste jim pomohli nebo nějakým způsobem je podpořili?
Adam: Nathan nechce.

Ed: Nechce naši pomoc.

Adam: Nechce jakékoliv zvláštní zacházení, jenom protože jeho bratr je v Taking Back Sunday a já ho zato opravdu respektuji. Jestli však kdykoliv bude potřebovat s čímkoliv pomoct, pomůžu mu, protože je to můj bratr.

Přemýšleli jste třeba o tom, že je pozvete na turné?
Adam: Po pravdě, když jsme hráli v Severní Karolíně, kde bydlí, a měli jsme během celého turné na všech vystoupeních místní předkapely a zeptal jsem se ho, jestli by si chtěl zahrát, tak odpověděl: „Ne, nejsme připravení!“. Je to chytrej kluk, je úžasnej.

V této době spousta lidí z různých kapel začíná sólové projekty, většinou akustické, má někdo z Taking Back Sunday podobné myšlenky?
Ed: Každý má něco svého.

Adam: Jasně! Když je Mark (O’Connell, pozn. red.) doma, hraje v kapele s názvem Shukria (myspace), což je hard-core ve stylu Deftones. Matt Fazzi má skupinu Happy Body, Slow Mind (ve skutečnosti se jmenuje Happy Body, Slow Brain, pozn. red.; myspace), což je strašně uspávací elektronická hudba. Každý má určitě vlastní akustické věci.

Ed: Hrál jsem akusticky jenom pár koncertů.

Adam: Jo, ale nikdo z nás se nesnaží být jako Bob Dylan.

Co třeba nějaká spolupráce s dalšími umělci?
Adam: V poslední době ne. Je tu kapela s názvem Envy on the Coast (myspace). Jsou z Long Islandu. Jejich zpěvák a já jsme si psali a přeposílali věci sem a tam, ale pochybuji o tom. Chci říct, že to nebude nic, co by vyšlo.

Dobrá! Čas skoro vypršel, tak jenom poslední otázka. Co je ta nejhorší věc, která se vám stala na pódiu během koncertu?
Adam: Jednou jsem spadl z pódia a vymkl si kyčel a měl okolo sedmdesáti stehů v obličeji. Bylo to strašný.

Ed: Co se mě týče, byl to i můj nejhorší zážitek.

Adam: Protože se mnou museli sedět v nemocnici. Byl jsem tam dva dny a musel tři nebo čtyři měsíce chodit o berli. Takže si nikdy nevymkněte kyčel, není to sranda.