Punk-rockové milníky (4) – 1979: The Clash

Jesse Underdog, 13.4.2009, 18:56

1979: The Clash – London Calling

clash-london-calling.jpg9. srpna 1979 je zastřelen Raymond Washington, spoluzakladatel jednoho z nejznámějších, největších a nejbrutálnějších gangů USA, The Crips. Pachatelé nebyli dodnes identifikováni.

„Vždycky to byli Clash … Clash a Sex Pistols.“ Takhle nějak zní nejčastější odpověď, když se zeptáte na největší britskou punk-rockovou kapelu. Z počátku to byli jen kluci, co nevěděli, co se životem, potom „ti věčně druzí“, co se drželi ve stínu oněch Pistols, až nakonec, vystřeleni zpopularizovanou punkovou mánii, nejuznávanější punk-rocková kapela z Britských ostrovů. Zatímco jejich sesterská sebranka, která nikdy nevěděla, kdy měla dost (což vlastně platí dodnes), byla velkou loutkohrou a žrádlem pro šokující plátky, The Clash byli spíše ti zromantizovaní gangsteři, kteří bojovali proti všem ohavnostem světa s noblesou a šarmem. Oproti Pistols to byl hlavně věkově zralejší Joe Strummer, a umělecké školy Paul Simonona a Micka Jonese, které odsunuli The Clash na jinou kolej. Víc než každovečerní vypjaté opilecké hádky a rvačky v potemnělých klubech to byly návštěvy kina, čtení hudebních časopisů a marihuanové seance u gramofonu, ve kterých kapela hledala inspiraci.

16. červenec 1979 – Saddám Husajn se stává prezidentem Iráku.

Pořád to však bylo to samé město, ty samé problémy a doba. Obě kapely našly velmi brzo kolem Londýna spoustu věrných příznivců a smlouvy od velkých společností na sebe nenechaly dlouho čekat. Mark Perry ze Sniffin‘ Glue okomentoval tuto situaci takto:“Punk zemřel ten den, kdy se Clash upsali CBS.“ Skutečností ale dost možná je, že to byla paradoxně právě smlouva s tímto vydavatelstvím, která zadělala na nejlepší období kapely. CBS znamenala v první řadě alespoň částečný přísun peněz, ale především svým chováním, kdy kapelu takřka ignorovala, dráždila houževnaté ega Strummera a spol., kteří jí to z první vraceli.
Hvězda Sex Pistols ovšem velmi brzo pohasla, když se začátkem roku 1978 spolu s koncem turné po USA kapela rozpadla, a veškerý zrak se tedy konečně upřel na následovníky britského punk-rockového trůnu, The Clash. Ti pomalu pracovali na své druhé desce, která jim měla rozrazit už díky Pistolím pootevřená dvířka do Států, ovšem když na podzim vyšla „Give ‚Em Enough Rope“, dosáhla pouze 128. příčky. Doma se naštěstí vyšplhala až na místo 2., a kapela se tak rozhodla dobýt americkou půdu holýma rukama.

8. března 1979 – Společnost Phillips poprvé odhaluje veřejnosti kompaktní disky.

V té době na to ovšem lidé zírali spíše jako na něco, co upadlo z Voyageru 1, když v 77. startoval, než jako na nosič dat budoucnosti. Proto musel Strummer vést další z válek proti CBS, kdy trval na tom, že nové album bude vlastně dvojalbum za cenu jednoho, zatímco na CD by se těch 65 minut, které „London Calling“ i s Train in Vain (která byla přidána na poslední chvíli a v původním bookletu ji tak nenajdete) má, bez problému vešlo, jelikož byla vyvinuta tak, aby zaznamenala celou Beethovenovu 9. symfonii, která má 74 minut.
Jak víme, Strummer svou malou válku vyhrál, a 14. prosince tak u CBS vychází dvojalbum „London Calling“, které je prodáváno za cenu pouhých pěti liber. Původně se deska měla jmenovat „The New Testament“ („Nová závě“ nebo – s odkazem na Bibli – „Nový zákon“), ale zvítězil název London Calling, přestože byli Clash nasáklí vzpomínkami a zážitky z úspěšného amerického turné, což se také muselo na albu nevyhnutelně podepsat, takže se na chvíli ocitnete např. na 42nd Street nebo Manhattanu.

Malta, jakožto jeden z klíčových bodů Druhé světové války, vyhlašuje po dohodě s Commonwealthem a 179 letech britské okupace 31. března 1979 svůj Den svobody, který je dodnes státním svátkem.

Na to, že se The Clash stali prakticky novými vůdci britské punkové scény, se zachovali poměrně odvážně. Každý, kdo už někdy tohle album slyšel, ví, že nejde zrovna o typickou, lineární nebo nabroušenou výtržnost, jak bylo zvykem. Obohacena spoustou nových zážitků se čtyřka Strummer, Jones, Simonon a Headon uzavřela do sebe a dala vzniknout desce, která přidává pojmu The Clash nový rozměr. V naprosto uvolněné atmosféře, kterou přináší do studií Wessex k hrůze CBS nekonvenční a bohémský producent Guy Stevens, je dílo dokonáno.
„London Calling“ je rozmanitou fůzí spousty hudebních stylů: standardní garážový rock’n’roll, pianové vyhrávky jako z westernových filmů, ska, reggae, pop nebo rockabilly – to všechno zde najdeme opředeno punkovým smyslem pro rebelii. Navíc nic se s ničím nebije a rozhodně nemůžeme říct, že by deska byla nějak přeplácaná – je použito totiž jenom tolik alternativy, aby každá písnička měla svou vlastní duši, avšak aby nijak nenarušila celkovou atmosféru desky. Instrumentálně museli Clash zajít mnohem dál než kdy před tím a občas i zariskovat, ale nakonec se jim to povedlo a vytvořili jedinečné „London Calling“, které je charakterizuje zvukem, jenž se nikomu nepodobá.

28. března 1979 se udála největší jaderná havárie ve Three Mile Island, Pennsylvanii v americké historii komerční atomové energetiky, zaviněna částečným roztavením reaktoru. Nebyl zjištěn jediný přímý vliv na lidské zdraví, přesto však uniklo do atmosféry údajně kolem 2,5 milionu curie radioaktivního plynu.

I o tuto událost se Joe Strummer opírá v titulní písni. Dále na desce najdete reflexe na rasovou problematiku, užívání narkotik nebo rozjímání nad úlohou člověka bezvýznamného sociálního statutu psané s odstupem až jakoby třetí osoby, kdy s podobnou lehkostí, kdy Strummer bilancuje na hranici spontánnosti a rozvážnosti, zmiňuje i osobní témata jako složitost vztahů mezi jedinci odlišného pohlaví. Dohromady s novým zvukem to na album přenáší sofistikovanější a odměřenější atmosféru – přesto však plnou vzdoru a opovržení. Pat Gilbert ve své knize tento přechod popsal takto: „Není to ani tak zavrhnutí rebelie, jako spíš přiznání složitosti a zodpovědnosti dospělého věku.“
Celé kouzlo „London Calling“ pak spočívá v tom, že každá jednotlivá písnička vykládá svůj vlastní příběh a má potenciál samostatného singlu. Každá jednotlivá stopa je zároveň tak jiná, ale přesto jako kovaná do neexistujícího konceptu, který se oprostil od jakékoliv uniformity a soustředí se spíše na to, jak všechny ty polymorfní střepy poskládat v celistvou desku.

3. prosince – 11 fanoušků The Who umírá při zběsilém boji o sedadla před koncertem v Cincinnati, Ohiu.

Smrt nebo sláva, to je jedno z hesel „London Calling“, alba, kterého se po celém světě prodalo přes 2 miliony kusů, alba, které se konečně i ve Spojených státech stalo platinovým. Kritici nenacházeli slov jak vyjádřit své nadšení nad deskou, která opravdu jen zřídka dostala něco jiného než 10 z 10 nebo 5 hvězdiček z pěti. Tom Carson (Rolling Stone) nazval Clash dokonce „nejlepší rock’n’rollovou kapelou na světě.“
Na obalu s jen několik měsíců starou fotkou Pennie Smith (v roce 2002 byl tento snímek časopisem Q oceněn jako „nejlepší rock’n’rollová fotografie všech dob“), která zachytila Simonona, jak se vší silou (kterou čerpá až od kolen) tříská prestižní baskytarou od Fenderu o pódium v New Yorku, „London Calling“ ovlivnilo punk-rock navždy. Ale nejenom punk-rock, celý rock’n’roll jakoby získal novou mízu a ještě dnes, celých 30 let po svém vydání, je zdrojem spousty předních i začínajících umělců.
Většina dnešních fanoušků si totiž představí Clash přesně tak, jak působí z této desky – jako dospělé rebely, kteří narozdíl od začínajícího trendu své doby, kdy se celá řada interpretů snaží svůj projev jakkoli přiostřit, povolují od bojovnosti ku prospěchu alternativnější a důmyslnější interpretaci vlastních názorů a postojů. „London Calling“ představuje vzdor na úrovni a naprostou tvůrčí svobodu.

Související články
Komentáře