Rok 2011 v kostce – co scéně dal a co jí vzal

Rok 2011 nebyl špatný. Pochopíte, když se podíváte na náš seznam, kde najdete kolem 100 vybraných desek, které letos v žánru vyšly. Spousta jich byla navíc skutečně kvalitních, což jste si mohli přečíst v článku Desky, které letos ovlivnily naši redakci. Česko navíc v létě zasáhla koncertní smršť, která přivezla interprety i z řad těch největších a to především prostřednictvím festivalu Rock for People, kde se ukázali Paramore, My Chemical Romance, Sum 41, Jimmy Eat World, Anberlin (a celá řada dalších; viz naše videorozhovory), nezapomínejme ale ani na koncerty Yellowcard, Anti-flag, Simple Plan, Pennywise, 30 Seconds to Mars nebo The Offspring…

Přesto však ekonomický vývoj západního světa posledních let spolu s přímo souvisejícími společenskými změnami tento rok potáhl zase o něco šedivějším filmem než ten minulý. Zjednodušeně řečeno – vzniká stále více hudby, kterou ovšem nikdo nekupuje. Natočit si dnes desku není problém už ani pro začínající kapelu na malém městě, není problém ji díky internetu alespoň v elektronické podobě ani rozdistribuovat, na druhou stranu měl konzument každý týden na výběr doslova z desítky plnohodnotných alb, které při cílové skupině složené především z mladých studujících lidí jednoduše nemohly najít odbyt. I ze čtenosti našich článků a spektra kapel, které po nás požadujete, se ukazuje, že se zájem o hudbu dramaticky rozptýlil. Ve výsledku ubylo ikonických kapel s pohádkovými příjmy – ty hromadně migrovaly do kategorie středních kapel se středními příjmy generovanými výlučně z intenzivního koncertování. Drtivou většinu ovšem tvoří skupiny, které finančně sotva vyjdou. Jak se ale tento rok ukázalo, je to pořád lepší alternativa, než nedělat hudbu vůbec. I ty úplně nejmenší kapely si totiž můžou alespoň občasným koncertováním něco přivydělat, což je jednoduše lepší alternativa k tomu být obětí zdevastovaného trhu práce.

Neříkám, že jde o důvod exkluzivní, tato problematika však konkrétně souvisí s letošními tvůrčími comebacky velkých kapel. Ten nejpopulárnější je jistě návrat blink-182 s albem „Neighborhoods„. Tato deska sice není tak kvalitní jako cokoliv jiného z tvůrčího univerza kolem kapely za posledních 10 let, ovšem od průměrné má také daleko, plus je na ní ona magická signatura blink-182, což bude pro posluchače a v návaznosti na to i média kategoricky asi vždycky víc než „jenom“ +44, Angels and Airwaves nebo Travis Barker. K mému původnímu argumentu je však nejpříkladnější comebacková deska Yellowcard „When You’re Through Thinking, Say Yes„. Frontman kapely Ryan Key na vlastní kůži zažil, jaké to je dnes upustit od zaběhnutého jména a pokusit se prorazit s jiným, když založil se Seanem O’Donnellem projekt Big If. Aby mohl platit účty, musel začít s nekvalifikovanou prací přes známost v lesnickém průmyslu v naději, že si Big If někdo všimne. Letos se tato jeho zkušenost na znovuzrozených Yellowcard podepsala pracovním nasazením, jaké jsem u žádné jiné kapely nezaznamenal. Kromě cestování napříč světem kapela LP vydala v říjnu ještě jednou v akustické podobě, propagovala sama sebe na youtube skrze vlogy, vedle tří regulérních hudebních videí natočila ještě další trojici malých… Být dnes na úrovni jako jsou např. Yellowcard je privilegium, kterého si kapely začaly skutečně vážit a oceníme to především my, fanoušci.

Jednoduché to neměli letos ani Good Charlotte. Po albu „Cardiology“ z minulého roku se opět zúžila fanouškovská základna. Ti čekali, že se kapela zase navrátí k čistému pop-punku, jak dva roky zpátky slibovala s deskou, co měla zaplnit díru po tehdy ještě stagnujících blink-182. V létě to potom vypadalo, že si Good Charlotte dali pauzu, nikdy k tomu ale zcela nedošlo. Bratři Maddenovi vydali mixtape a kapela – i když navenek v agónii – má na další rok nasmlouvané větší festivalové koncerty. Jakoby se báli osudu, co potkal Yellowcard. Naproti tomu tu máme Paramore, kteří pochopili, že vystoupit z rozjetého vlaku bolí, takže když v prosinci 2010 odešlo jádro skupiny – bratři Farrové (hlavní kytara a bicí) – Hayley Williams se se zbylými dvěma členy rozhodla dát nohu na pedál a ještě teď v prosinci vydala EP „Singles Club“ se čtyřmi novými písničkami.

Velice podobně se zachoval i Wade MacNeil, kytarista a zpěvák z Alexisonfire. Když v srpnu náhle skončila jeho mateřská kapela, což doteď spousta fanoušků ještě úplně nevstřebala, neváhal a okamžitě se připojil k známé britské formaci Gallows, kde nahradil na postu za mikrofonem Franka Cartera. Sólovou misi zpět na výsluní si naopak zvolil zpěvák a kytarista polomrtvých Fall Out Boy, Patrick Stump. Jeho vizuální proměna naprosto šokovala mediální svět – vyměnil šatník, nechal si nastřelit nové vlasy, zhubl na polovic a dal sbohem své legendární kamioňácké hučce,… Hlavně ale v říjnu vydal vlastní desku „Soul Punk“. Něco nového si vyzkoušel i Tim Armstrong z Rancid a Transplants – za pomoci kamarádů jako např. Larse Frederiksena (Rancid) nebo Davey Havoka (A.F.I.) uvedl první epizodu svého nového burleskního seriálu A Rock’n’Roll Theater. Na natáčení se připravují i Green Day. Na motivy jejich epické desky „American Idiot“ z roku 2004 se po muzikálovém zpracování daly do pohybu i průpravy k verzi filmové.

Mnohem méně produktivní sezónu mají za sebou Sum 41. Vydali sice jedno z nejlepších alb roku, „Screaming Bloody Murder„, a byli dokonce nominováni i na cenu Grammy, ovšem celou druhou polovinu roku prakticky proseděli na zadcích. Frontmana Derycka Whibleyho nemilosrdně dohnaly léta přecházené závažné zdravotní komplikace, a tak byla kapela nucena dát si pauzu. Rušit koncerty se ale rozhodli i blink-182, což se přímo dotklo i České republiky, kde měli v červnu vystoupit. Jelikož ale jejich důvody nebyly zdaleka tolik přesvědčivé, tento akt byl fanoušky po celé Evropě přijat velice chladně.

Rozpory ale vznikaly i uvnitř kapel. Sotva My Chemical Romance našli sílu rozloučit se s letitým bubeníkem Bobem Bryarem, jeho záskok pro živá vystoupené – Mike Pedicone – musel dát kapele taky své kuriózní sbohem, když ho Romantici přistihli, jak jim vykrádá batohy. Mnohem formálněji se ale rozešel Adam Willard s Angels and Airwaves. Jako to udělal dříve, když odešel z Offsrping, i tentokrát dal přednost mnohem menším kapelám. Dal se dohromady s Mattem Skibou z Alkaline Trio pro začínající vedlejší projekt , The Hell, a připojil se k zaběhlému hard rockovému duu Danko Jones.

Ty nejsmutnější zprávy na konec. Stejně jako Alexisonfire, tu symbolickou tvůrčí smrt prodělali letos i The Academy Is. Nejzvláštnější na tom bylo, že se kapela rozpadla ve studiu při nahrávání čtvrté desky. Už bez metafor se však s tímto světem finálně rozloučil Maxim Soria, který byl bubeníkem Valencie mezi léty 2003 a 2009. Kapely se to sice přímo netýkalo, přesto však o 14 dní později oznámila pauzu. Smrt si dále našla za poměrně zvláštních okolností i bývalého baskytaristu Weezer, Mickeyho Welshe. Ten si ji na den přesně předpověděl na Twitteru. Naopak zcela nepřipravené zastihla návštěvníky a organizátory bouře na belgickém Pukkelpopu, kde zřícené pódium zabilo 5 lidí a další zranilo. Dnes už světoznámá obuvnická firma Vans se v říjnu naposledy rozloučila se svým zakladatelem Jamesem van Dorenem.

Takový byl rok 2011. V dalším článku se dozvíte, co nám přinese ten další.

(V tomto článku je odkazováno na náš archiv, kde při přepisu došlo ke ztrátě dat, která se projevuje například na špatném užití diakritických znamének, za což se omlouváme.)