The All-American Rejects – Kids in the Street

Vedle toho nejsilnějšího proudu pop-punkové hudby se po přelomu tisíciletí dostalo na výsluní i pár velice specifických kapel, které se díky procítěnějším melodiím a pletkám s alternativním rockem začali o pár let později házet zcela scestně do (v té době) poměrně univerzálního emo pytle. The All-American Rejects, American Hi-Fi , The Matches nebo třeba Taking Back Sunday ovšem měli svou vlastní kategorii, ve které setrvají dodnes.

Všichni tito interpreti se postupně od pop-rocku odklánějí více a více k alternativě. Album, kterému se to prozatím povedlo asi nejkomplexněji, nám leží právě teď na stole. Čtvrté album The All-American Rejects, „The Kids in the Street“ však není v pop-punkovém diskurzu bezprecedentní.

Na první pohled nemá původem floridská kapela Yellowcard s The All-American Rejects nijak zaměnitelný zvuk. Yellowcard v sobě mají znatelně více punk-rockové důraznosti a i jejich pomalé písničky plní v kontextu celé tvorby zcela odlišnou roli, zatímco u melancholičtějších The All-American Rejects ploužáky tak nějak splývají. Něco velice zvláštního se ovšem stane, když nové album Rejects postavíme vedle mistrovského díla Yellowcard z roku 2006, „Lights and Sounds“.

Ryan Key tehdy procházel nejtěžším obdobím života. Při psaní na něj dolehl obrovský úspěch předchozího alba „Ocean Avenue“ (2003), který s sebou přinesl nemalá očekávání, což Keyovi fatálně podkopalo vlastní jistoty. To vedlo k destruktivnímu užívání alkoholu a drog, které mělo suplovat nedostatek sebedůvěry. Po vystřízlivění se okamžitě odstěhoval z hektického Los Angeles do New Yorku s tehdejším baskytaristou Petem Moselym, kde spolu dali vzniknout experimentální desce „Lights and Sounds“.

Nyní, když si dosadíte místo Ryana Key frontmana The All-American Rejects Tysona Rittera, místo Peta Moselyho hlavního kytaristu Nicka Wheelera, New York za Chicago, vyjde vám jen a jedině „Kids in the Street“.

Tady ovšem výčet podobností zdaleka nekončí. Stejně jako „Lights and Sounds“ i čtvrté album The All-American Rejects je neuvěřitelně hluboké a propracované. „Uvědomili jsme si, že poprvé nedáváme dohromady kolekci písniček, ale že vzniká album, které vypráví příběh. Naším cílem se stalo udělat zvuk, který bude originální. Odvážnější než, řekl bych, alba, která jsme vytvořili doposud. Neomezovali jsme se nástroji čtyřčlenné rockové kapely o dvou kytarách, base a bicích,“ prohlásil Ritter.

To samé můžeme zase reverzně dosadit na Yellowcard ve smyslu konceptu, užití orchestru (ne jenom jedné houslové linky Seana Mackina, jak je to jindy běžné), piana,… I když tedy zde narážíme na asi největší rozdíl mezi oběma počiny. Místo akustického zvuku piana se The All-American Rejects rozhodli pro zahrnutí keyboardu a elektroniky obecně. Ovšem nijak excesivně. Keyboard spolu s orchestrem tvoří základ aranží, které jsou rozloženy do několika vrstev a dohromady tvoří naprosto elementární součást každé stopy. Do toho si kapela vymezila stopáž i na dozvuky pískajících kytar a doznívajících smyčců, což na úrovni stylu váže jednotlivé písničky hladce k sobě, a současně tak vytváří komplexní atmosféru.

„Kids in the Street“ zaujme rovněž svou dramaturgií. Od těch nejnabitějších skladeb, která se snaží dodržovat alespoň nejzákladnější pravidla kapel od major labelu (jíž, a to neopomínejme, The All-American Rejects pořád jsou) jako je například tříapůlminutová stopáž na singl, se deska pomalu topí do méně a méně probádaných vod, kdy atmosférická pozadí začínají vystupovat vpřed a skladba písniček se hroutí spolu s narušenou náladou.

Stejně jako u „Lights and Sounds“ je ovšem jasné, že tato deska není vůbec jednoduchá na vstřebání. Nejde o žádný pop/alter-rockový/punkový konsenzus podle učebnice. Album je těžké, místy založené čistě na atmosféře a na dnešní poměry také dlouhé. Pokud se vám The All-American Rejects doposud zamlouvali především pro svou jednoduchost, narazíte.

Jestli jste však připraveni přijmout výzvu, kterou The All-American Rejects s „The Kids in the Street“ připravili a do alba se spolu s hlubokou nocí ponoříte, budete velice štědře odměněni. V tomto případě vám také doporučuji opatřit si deluxe edici, díky které dostanete přístup ke třem demům a předně také k písničce Drown Next to Me, která je z celého alba vůbec to nejskvostnější.

The All-American Rejects – Kids in the Street

Hodnocení: 9/10

Vyšlo: 26. 3. 2012
Vydavatelství: Interscope Records

Tracklist:
1. Someday’s Gone
2. Beekeeper’s Daughter
3. Fast & Slow
4. Heartbeat Slowing Down
5. Walk Over Me
6. Out the Door
7. Kids in the Street
8. Bleed into Your Mind
9. Gonzo
10. Affection
11. I for You